Diabetes mellitus 1. typu (DM1) je velmi silným rizikovým faktorem makrovaskulárního a mikrovaskulárního postižení, přičemž hlavní riziko představuje dlouhodobé vystavení hyperglykemii. Vztah mezi délkou trvání a kompenzací DM1 s cévními komplikacemi může být ovšem modifikován také genetickými faktory. Mezi zkoumané geny v tomto směru patří gen pro connexin 37 (Cx37). 

Na prosincovém 26. kongresu o ateroskleróze v Brně představil prof. MUDr. Jan Piťha, CSc., z IKEM Praha výsledky mezinárodní studie, na které se kromě pracovišť IKEM a FN Motol podílela také centra z Maďarska, Rumunska, Chorvatska nebo Slovinska. Cílem práce bylo zjistit, zda vztah mezi dobou trvání DM1 a cévními změnami může být modifikován kompenzací diabetu a polymorfismem genu Cx37 u téměř 500 pacientů. Jak prof. Piťha připomněl, gen Cx37 zajišťuje komunikaci mezi buňkami především v cévní stěně, tedy v endotelu. Popsanými genotypy jsou TT, CT nebo CC. Práce na geneticky modifikovaných myších modelech ukázaly, že přítomnost alely T je spojena s vyšší adhezí makrofágů k cévní stěně a s jejich pronikáním do endotelu. Jiné práce, u osob s infarktem myokardu, doložily, že by vztah mohl být velmi silně kodifikován i přítomností diabetu, byť dominantně 2. typu. „My jsme statisticky rozdělili glykemie pacientů na kvartily. Ukázalo se, že kvartil lačné glykemie 5,6 mmol/l a přítomnost alely T by mohly hrát naopak protektivní roli,“ uvedl prof. Piťha.

Téměř 500 pacientů s DM1 (průměrný věk 44 let, průměrná doba trvání diabetu 22 let) bylo podrobně vyšetřeno laboratorně a angiologicky – lékaři stanovili známky makrovaskulárního postižení vyjádřené poměrem tlaků kotník/paže (ABI) a mikrovaskulárního postižení vyjádřené poměrem tlaků palec/paže (TBI) a pletysmografickým parametrem Oliva-Roztočil index (ORI). Následně byl analyzován vztah těchto parametrů k délce trvání DM1 a možný vliv polymorfismu genu Cx37 na tyto vztahy. Statisticky byla data hodnocena mnohonásobnou lineární regresí se zohledněním dalších parametrů (pohlaví, věk, kouření, přítomnost hypertenze a centrální obezity). Ukázalo se, že ze sledovaných parametrů byl s trváním DM1 nejsilněji pozitivně spojen ABI (p = 0,002) a ORI (p < 0,001). U pacientů rozdělených podle kompenzace diabetu (dobrá komenzace – HbA_1c < 53 mmol/mol, horší kompenzace – HbA_1c > 60 mmol/mol) byl s trváním diabetu silně pozitivně asociován ORI (p = 0,005 a p = 0,004) bez ohledu na stav kompenzace. Pokud se vzaly v úvahu polymorfismy genu pro Cx37, byl v případě dobré kompenzace diabetu nalezen pozitivní vztah doby trvání diabetu s ORI (p = 0,03) u nositelů alely T. V případě horší kompenzace diabetu byl nalezen hraničně významný pozitivní vztah doby trvání diabetu s ORI u homozygotů CC (p = 0,07). Jinak řečeno, pokud byli diabetici špatně kompenzováni, rizikovými byli nositelé gonotypu CC. Nositelé alely T, ať již TT, nebo CT, výraznou korelaci mezi špatnou kompenzací a ORI neměli. Pokud ale byli pacienti dobře kompenzováni, situace se obrátila přesně opačně – u nositelů alely T narůstalo s věkem riziko mikrovaskulárního postižení. „Lze shrnout, že vztah mezi délkou trvání diabetu a především mikrovaskulárními změnami může být silně modifikován polymorfismem genu Cx37 v závislosti na kompenzaci diabetu. Při horší kompenzaci diabetu mikrovaskulární změny souvisejí s trváním diabetu u genotypu CC, zatímco při dobré kompenzaci diabetu je pro mikrovaskulární komplikace riziková alela T,“ uzavřel prof. Piťha.

redakce MEDICAL TRIBUNE