Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) celosvětově trpí hypertenzí přibližně 1,13 miliardy obyvatel, přičemž optimální kontroly dosahuje pouze zhruba čtvrtina nemocných. Pacienti s hypertenzí mají bohužel velmi často řadu komorbidit vyžadujících medikamentózní léčbu. Často subtilní povaha těchto možných lékových interakcí (LI) by však neměla snižovat jejich klinický význam. Klíčem k úspěšnému managementu rizik spojených s preskripcí antihypertenziv je proto znalost základních principů, které jsou jejich podkladem.

Farmakokinetické interakce mohou probíhat prakticky kdekoliv na cestě léčiva organismem. Stran absorpce platí, že většina antihypertenziv se po perorálním podání velmi dobře vstřebává, pouze s minimálním ovlivněním jinými léky. Avšak např. při hyperkalemii užívaný patiromer poněkud snižuje plazmatickou koncentraci amlodipinu, furosemidu a metoprololu, pravděpodobně právě z důvodu narušené absorpce. Negativní dopad na absorpci propranololu či tiazidových diuretik byl pozorován při současné hypolipidemické léčbě sekvestranty žlučových kyselin (např. cholestyramin). Na možný nižší rozsah absorpce je třeba pamatovat též u metyldopy podávané společně se železem.

Z hlediska LI založených na ovlivnění metabolismu je klíčová role cytochromu P450, tj. otevírá se zde prostor pro zvýšení či snížení plazmatických koncentrací antihypertenziv při současném užívání jeho inhibitorů, respektive induktorů. Pouze ve zkratce zmiňme, že CYP2D6 se podílí na metabolismu několika betablokátorů včetně bisoprololu, karvedilolu, metoprololu, labetalolu, nadololu a propranololu. CYP2C9 se podílí na metabolismu irbesartanu a losartanu či kličkového diuretika torasemidu. CYP3A4 je klíčovou strukturou pro metabolismus mnoha blokátorů kalciových kanálů (BKK, zejm. diltiazem, verapamil, amlodipin, felodipin, nikardipin a nifedipin) či losartanu. Diltiazem a verapamil jsou samy navíc silnými inhibitory CYP3A4.

Lithium při dlouhodobém podávání často navozuje chronické onemocnění ledvin, což je další potenciální přispěvatel ke zvýšení krevního tlaku. Z tohoto důvodu se u pacientů s bipolární poruchou poměrně běžně setkáváme s komedikací lithia a antihypertenziv. Bylo prokázáno, že několik tříd antihypertenziv má významný vliv na vylučování lithia a vede ke změně jeho koncentrací. Lithium podléhá reabsorpci v proximálních a distálních tubulech prostřednictvím sodno-vodíkového výměníkového kanálu (proximální tubulus) a epiteliálního sodíkového kanálu (distální tubulus). Snížením koncentrací aldosteronu vedou inhibitory renin-angiotenzin-aldosteronového systému (RAAS) - inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu (ACEi), sartany, antagonisté aldosteronu - k poklesu reabsorpce sodíku v distálních i proximálních tubulech, s následnou vyšší reabsorpcí lithia a zvýšením jeho plazmatické koncentrace; analogický účinek lze očekávat též při současném užívání tiazidových diuretik. Předpokládá se, že clearance lithia se sníží o 25–40 % při použití s tiazidem a o 25 % při současné terapii ACEi.

Na rozdíl od farmakokinetických LI, které ovlivňují hladinu léčiva v různých tělesných kompartmentech, farmakodynamické interakce vedou ke změně farmakologického účinku, a to buď synergicky, aditivně, nebo antagonisticky. Právě adice či synergie je předmětem dnes často komerčně využívaných fixních kombinací, jejichž terapeutická účinnost vychází z komplementarity působení jednotlivých obsažených komponent konkrétního léčivého přípravku za současně často možné redukce velikosti dávky s předpokladem lepší bezpečnosti a nezřídka i adherence k léčbě. Ostatně právě proto je dnes u většiny hypertoniků zahajována léčba dvojkombinací – ACEi/sartan + BKK či diuretikum u nekomplikované hypertenze.

Naopak vyhýbání se nebo minimalizace použití určitých kombinací je klíčovým faktorem, jak vyloučit možné nechtěné farmakodynamické interakce. Mezi běžné příklady patří přidané negativní inotropní účinky při kombinaci betablokátoru s nedihydropyridinovým BKK (verapamil, diltiazem) nebo kombinované hyperkalemické účinky kombinace inhibitorů RAAS s kalium šetřícím diuretikem (amilorid, spironolakton, eplerenon), kombinací sulfametoxazolem/trimetoprimem nebo nesteroidním antiflogistikem (NSA), zejména při poruše funkce ledvin.

Terapeutický účinek antihypertenziv mohou snižovat látky ze skupiny sympatomimetik (včetně běžně využívaných nosních dekongestiv – fenylefrin, nafazolin, xylometazolin aj.), NSA či steroidů (glukokortikoidy, mineralokortikoidy, pohlavní hormony – kontraceptiva, HRT) z důvodu mírného natrium-retenčního účinku. Třeba je též pamatovat na možné vyšší hodnoty krevního tlaku, a tedy nižší účinnost antihypertenziv při podávání stimulantů (amfetamin a jeho deriváty, kokain), nadměrné konzumaci lékořice (imitace hyperaldosteronismu), a z nověji využívaných látek uveďme též např. podávání bevacizumabu, sunitinibu či sorafenibu.

Základní lékové interakce antihypertenziv