Souhrn:

Syndrom vyhoření je kritický psychosomatický stav, který se projevuje u málo připravených a nedostatečně tréninkově vybavených jedinců z řad pomáhajících profesí. Jeho léčení se blíží postupům uváděným pro terapii PTSD, významnější je ale prevence. Ta spočívá v sebezkušenostním výcviku. Snaha po devalvaci tohoto pojmu je patrná a tomu je nutné předcházet, stejně jako podmínkám, které vytvářejí prostředí náchylné k vyhoření. Monotónní pracovní podmínky zvyšují riziko vyhoření a vyhoření zvyšuje riziko chyb. (Kap Kardiol 2024; 16: 16–21)

Klíčová slova:

·   burnout ·   Freudenberger ·   Maslachová ·   vyhoření

Carlos Castaneda v báječné knížce Učení dona Juana v závěru upozorňuje na čtyři nepřátele na cestě k poznání. Je to za prvé strach pustit se samostatně po cestě. To známe všichni z prvních služeb i od prvních ambulantních pacientů. Dalším nepřítelem je křehký a neúplný konstrukt znalostí. Doktor po atestaci se cítí chytřejší než Šalamoun, a pak si nabije hubu. Když ho má Pánbůh rád, nespáchá ani velkou kolaterální škodu. Třetím nepřítelem je moc, která vyplývá ze skutečně kvalitní znalosti řemesla, a té pak zneužije. Tihle „mocní“ se někdy dostanou až před soud. Tihle všichni nepřátelé se dají zvládnout, ale čtvrtý ne. Tím je nikdy neutuchající únava. Unavený doktor, ale nejen on, jako obranný prostředek nasadí cestu sériového počínání a začne pracovat se čtyřmi základními úkony početními, abych to vyjádřil jazykem matematiky. Umí předepsat dvě antibiotika, a víc ho nezajímá, pacienty neotravuje vyšetřením, kde by se dozvěděl líp, zkrátka „seká to jak Baťa cvičky“. Takový postup může být uvítán i pacienty, kteří vědí, že jejich oblíbený lékař zkrotí každý jejich problém „xxxmycinen“. Nicméně taková práce vede bez radosti přímo do pekel vyhoření. Vyhoření je důsledek chronického nadměrného stresu (viz box 1).

Herbert Freudenberger v roce 1974 definoval syndrom takto: „Jaké jsou základní projevy burnout syndromu? U někoho jsou to pocity únavy a exhausce, neschopnost setřást pocit chladu, pocit fyzické vyčerpanosti, u druhého třeba řada tělesných obtíží počínajících opakovanými bolestmi hlavy, dechovými tísněmi, přes gastrointestinální obtíže doprovázené poklesem váhy, až po nespavost a depresi. Ve stručnosti lze říci, že tento syndrom zasahuje na nejrůznějších místech celou psychosomatickou oblast. To jsou převážně tělesné projevy. Mohou se však objevit příznaky ve sféře psychické a behaviorální: například osoba známá svou povídavostí je náhle nápadně zamlklá. Objevuje se psychická únava, nuda, rezignace, ale také zvýšená iritabilita, ostře až nespravedlivě kritické postoje a další změny.“

On sám, když poznal, co tento syndrom obnáší, byl ve stavu naprosté psychosomatické exhausce, téměř neschopen dojít si na WC. Beru pochopitelně v úvahu i pozdější doplnění a upřesnění jak klinického obrazu, tak příčin vyhoření, kterými původní koncepty obohatila Christine Maslachová.

Vyhořet není problém. Není to však ani zásluha jako oběť položená na oltář velkého snažení. Je to výsledek převálcování jedince systémem nebo vlastní neopatrností (přičemž „neopatrnost“ je eufemismus). Podle internetových výzkumů se v této situaci ocitá přes 40 % lékařek a lékařů, přičemž je nutné si uvědomit, že takový výzkum je metodicky zcela scestný (v ČR odpověděla asi jedna čtvrtina ze všech lékařů a hodnotitelé netuší, z které části Gaussovy křivky zachycující spokojenost či nespokojenost se respondenti rekrutovali; a ti spokojení si vesměs nestěžují) (obr. 1). Také je všeobecně známo, že v anonymních dotaznících respondenti skórují více v negativních položkách téhož testu než testu administrovaného v ordinaci. Takže být vyhořelá/vyhořelý mi někdy připadá stejně módní, jako kdysi bylo módní mít depku.

Nicméně skutečné vyhoření je opravdu závažný psychofyzický stav, který se pak metodou pozitivní zpětné vazby ochotně a rychle zhoršuje. Ukázkovým příkladem je sám „Velký objevitel“ a současně oběť tohoto stavu, Herbert Freudenberger, který se jednoho vánočního dne složil do postele, z níž se vyškrábal až o Třech králích. Dalších několik měsíců věnoval zotavování a analýze prvků, které ho do takového stavu přivedly. Protože nebyl sobec, své poznatky shrnul do knížky s názvem Burn Out: The High Cost of High Achievement (Burnout: vysoká cena za velký úspěch).¹ Správně však mělo být „za snahu po vysokém úspěchu“, protože právě frustrace z neúspěchů byla jedním polínkem do ohně.

Freudenberger nepostrádal jednu psychologickou vlastnost, kterou můžeme označit právem jako velmi užitečnou, a to houževnatost. To dokázal od útěku z Německa s tatínkovým svrchníčkem a pasem až po kariéru špičkového psychologa, kterou mimo jiné obohatil i prací pro vládu USA. Jak nás však učí Kniha proměn, negativním koncem této vlastnosti je urputnost. Tu autor sám ex post správně viděl jako další součást problému. Pracoval totiž s mladistvými narkomany a chtěl je předělat ve slušné chlapce, čemuž se oni bránili. On však trucovitě trval na svém postupu, protože tak přece musí uspět. Prorážel hlavou zeď a nevšiml si, že jsou vedle otevřené dveře. (Tak se nenápadně na chvíli dostáváme k druhému tématu: setrvačnosti.)

Ten, kdo se dostane do rizika vyhoření, začíná většinou tím, že si stanovuje vysoké cíle, tak vysoké, které se jeví jako ideální, na které ale nikdy nemůže dosáhnout. Zapomíná na to, že existuje Yerkesův–Doodsonův zákon sledující závislost výsledku na objemu vynaloženého úsilí. S počátečním zvýšeným výkonem rostou i výsledky, až dosáhnou svého optima. Pak výkon upadá a je čas k odpočinku s obnovou sil i zásob. Budu‑li štípat dříví, za čas mi zatraceně jasně naznačí kyselina mléčná, abych si šel sednout do chládku.²

Jsou situace, kdy se zdá, že s vynaloženým úsilím vydržím a dostanu se výš, což se nestane, protože při stoupajícím úsilí je výsledek v nejlepším případě stále stejný, tedy žádný nekonečný růst, který sliboval Václav Klaus se svými přáteli, údajně nejlepšími ekonomy. Platí to ve všech oblastech lidského počínání. Sportovci znají neoficiální, ale trefný, výraz „přetrénovanost“. Freudenbergerovo pracovní vytížení bylo enormní: „Potom, po celodenní práci v ordinaci na Manhattanu, odcházel do East Harlemu, kde pracoval s toxikomany, většinou až do půlnoci,“ řekl jeho syn reportérům o jeho pracovním vytížení.

Autor sám to vystihl výtečně i s popuzeností, kterou si postupně odřezával další přísun kladných impulsů: „…the more tired I was, the more I pushed myself… when my wife tried to caution me, I respond with irritation…“ Podrážděné odpovědi by mě zajímaly verbatim, v češtině by tam muselo být „rrr“.

Ambiciózní člověk s cílem dosáhnout na božský oheň si ve svém zklamání dokáže sám sobě vztekle ubližovat, že ani folklorní macechy nejsou tak úspěšné. Terminologie z oblasti vyhoření tuto nerozlučnou dialektickou dvojici označuje „grandiozita – diskontování“, přičemž grandiozitou jsou míněny vysoké ambice (měl bych!) a diskontováním okopávání vlastních kotníků. Mám na to takový téměř vulgární, jak je jednoduchý, příměr: „Když nezaběhnu stovku za deset, nestojím za nic.“ Já ještě dnes stovku za deset pohodlně stihnu; dal jsem si tam minuty, ale to ten hořící Faethon si neumí ani představit.

Kritická sebereflexe a realistické nastavení požadavků na sebe i na ostatní je tedy prvním preventivním opatřením proti možnému vyhoření. Jak dalece jsme takové reflexe schopni? Patrně moc ne. Když člověk něco dělá, myslí si, že dělá to, co si myslí, nikoli to, co skutečně činí. Budu‑li přesvědčen, že jsem laskavý šéf, a přitom budu své podřízené doslova terorizovat, málokdy sám dojdu k jinému závěru, než že jsem laskavý šéf. Zpětnou vazbu z okolí budu vnímat jako závist, zneuznání nebo osobní útoky. Proto osvícení šéfové zátěžových pracovišť přibírají k týmové spolupráci psychology nebo psychiatry s psychoterapeutickou erudicí; nejen k sycení psychosociálních potřeb těžce nemocných pacientů, ale také kvůli personálu, k pomoci nastavení dobrého klimatu v mezilidských vztazích na pracovišti. V tomto zadání má takovýto odborník především naučit ostatní najít správnou míru sebeocenění ve vztahu k náročnosti úkolů – neexistuje zde univerzální doporučení, protože situace je vždy pro každého specifická a individuální.

K účelným postupům patří vyčištění interpersonální situace a dobré sociální kontakty, ať na pracovišti, tak zejména v rodině. Pro dosažení těchto cílů musí začít každý sám u sebe a zaujmout k sobě kladný postoj. Zakladatel transakční analýzy Eric Berne postuloval filosofii své školy větou: „Člověk potřebuje několik pohlazení denně, jinak mu vysychá mícha.“ Pohlazením se rozumí nejen fyzický kontakt, ale také přijetí a ocenění sebe i druhých v psychosociální rovině. Pohlazení můžeme získat od druhých, především by však měl každý umět pohladit se také sám. To není seberozmazlování, to je naplnění skutečné potřeby. Nejen teď a tady, ale i ve vztahu k budoucnosti.

Vypráví se, že slavný americký psychiatr H. S. Sullivan se v době oběda pohyboval po oddělení a tázal se, zda jeho pracovníci již byli na obědě. Když se dozvěděl, že nebyli, protože neměli čas, protože se přece musejí starat o pacienty, údajně vybuchl: „Tohle mi řeknete ještě jednou, a máte padáka! Kdo se neumí pořádně postarat sám o sebe, neskýtá záruku, že se postará o druhé!“ Tato věta by měla být naučením pro ty „obětavé,“ kteří to se svou obětavostí přehánějí. Tolik zatím k vnitřní motivaci.

Maslachová po několika letech navíc jednak rozšířila okruh příznaků vyskytujících se při syndromu vyhoření a rozdělila je do tří okruhů či skupin, tělesného a psychického vyčerpání, ztráty uspokojení a potěšení z práce a odcizení – depersonalizace. Na ten poslední pak položila největší důraz při diagnostice.

Druhý posun spočíval v tom, že nevyzdvihovala jen osobnostní faktory a osobní chyby (= nesprávné postupy) postižených, ale také vzala v úvahu vlivy pracovního a sociálního prostředí. Sama k tomu řekla v nedávno poskytnutém rozhovoru: „Moje současná práce je zaměřena na vývoj konceptuálního modelu procesu vyhoření, který postihuje zásadní vztahy mezi osobnostními, sociálními a kontextuálními faktory. Můj přístup spočívá v posouzení interakcí mezi jedincem a si­tuač­ní­mi faktory na pracovišti. V pracovním prostředí jsem identifikovala šest základních charakteristik, které mohou v interakci s osobností pracovníka predikovat vyšší riziko vyhoření.“

Z analýz vyšlo těchto šest faktorů:

•    nadměrné množství práce;
•    nespravedlivé poměry a praktiky v pracovním prostředí;
•    nedostatek sociální podpory;
•    malé kompetence v pracovním procesu;
•    práce v prostředí konfliktů hodnot;
•    nedostatečná odměna, ať už ve smyslu ekonomickém, nebo psychosociálním.

Za jedinou zásadní charakteristiku syndromu vyhoření považuje Maslachová nežádoucí až patologický osobní obrat směrem k negativnímu pólu nejrůznějších hodnot, ať už jde o zdraví, energii, nezájem a odcizení, cynismus, negativní postoje k práci, k organizaci či spolupracovníkům. Plný dosah burnout syndromu nelze přesně odhadnout, protože mnoho původně zapálených pracovníků při určité míře zklamání a v určitém stupni vyhoření může pracoviště opouštět a jako důvod uvádět úplně jiné a nepodstatné okolnosti. Podle některých výzkumů je takových pracovníků v exponovaných profesích až 20 %. Ani výše platu nemusí být zásadní pro rozhodnutí, zda odejít nebo zůstat, protože řada lidí dává přednost sociálnímu ocenění před finančními výhodami.

Pak je tu jeden prvek, zatím příliš neprobíraný, a to problematika vztahů. Je to v první řadě vztah mezi lékaři a pacienty. Zatímco v běžném životě, pokud nejsme konfliktogenní osobnosti, si navzájem vyměňujeme pozitivní i negativní podněty zhruba v poměru 1 : 1, zde to je v pozitivní oblasti 1 : 0,1 a v negativní odhadem 1 : 5. Zde se člověk, který se rozhodl páchat dobro a čeká adekvátní odpověď, dostává do oblasti frustrace, někdy popírané. Kladné stimuly by měl sbírat jinde, ale místo toho se vrhá do akce s dalším úsilím. Někdy s chutí, někdy velice nerad, ale musí, protože podmínky na pracovišti to nedovolí. Šestatřicetihodinové služby jsou zvěrstvo a riziko. Mám za sebou desítky experimentů se spánkovou deprivací a vím, jaký úpadek nastává v oblasti kognitivních funkcí. Jsou zdravotnická pracoviště, která nedoporučují po noční službě odjíždět domů autem.

Do práce se vrhá s nadšením, které je záhy vystřídáno zklamáním a nutností se přizpůsobit, nadšení však má tuhý kořínek a trvá nějakou dobu. Záleží na tom, jak si dovede člověk práci zpestřit, nebo nakolik se mu stává čím dál tím otravnější rutinou. V takovém případě pak návštěva pacienta není zajímavým setkáním, ale nudnou povinností, která unavuje. Stres vede k obranným reakcím, z nichž se může nakonec vynořit hradba cynismu a nezájmu plná agresivity. To nese svou zpětnou vazbu, čímž se nepříznivý stav prohlubuje. Kdo touží poznat přesně, jak na tom je, najde na internetu MBI (Maslach Burnout Inventory) i s přesným návodem na vyluštění.

Orientačně je možné použít následující návod:

Jak se dopracovat až k vyhoření
(Freudenbergerův postup)

Nic na světě nevznikne náhle, vše má své různě dlouhé prodromy, čekací doby. Andělé žijí příliš dlouho, vážky příliš krátce. Myš přivede na svět v průměru šest malých myšátek za tři týdny po početí, ale slonice jen jedno slůně až za 22 měsíců. Inkubační doba vyhoření není jednotná, záleží na mnoha osobnostních faktorech a na mnoha zevních okolnostech. Přechod mezi prodromy a plně rozvinutými obtížemi je plynulý. Sám Freudenberger při svém pozdějším diagnostickém pátrání spoléhal více na pocitovou stránku než na nějaké přesné měření. Sám říká, že stačilo vyslovit slovo „burnout“ a ti, kteří jej prožívali nebo k němu nezadržitelně spěli, reagovali a rezonovali.

Nicméně již na cestě k debaklu postižený jedinec cítí určité vnitřní pnutí, prožívá konflikt motivů: na jedné straně touží po nastoupené dráze jít dále, na druhé mu „cosi“ hlásí, že to není cesta dobrá. Více než jasná logická úvaha, která je deformována nevědomým obranným mechanismem „popření“, upozorňují na rizika různé emoční projevy, které však v naší kultuře máme tendenci přehlížet a bagatelizovat a v případě tak silného zaujetí, jaké lze vysledovat u kandidátů vyhoření, se emoce neocitají ani na periferii zájmu. Tyto jemné signály u nich nedosahují prahu uvědomění, protože se většinou vyhlašují za zdravé a nezdolné.

Nemůžeme‑li tedy v prevenci stanovit časový interval, který by upozorňoval na aktuální přítomnost rizika, můžeme využít zkušeností, jež do jakéhosi vývojového cyklu začali skládat již od osmdesátých let minulého století Herbert Freudenberger a Gail North. Poslední revize textu je z roku 2006.³ Cyklus má dvanáct kritických fází, které se nemusejí objevit všechny a nemusejí vždy jít za sebou popsaným způsobem.

1.    Nutkavá snaha po sebeprosazení

Na počátku můžeme často pozorovat nepřiměřené ambice. Jsou patrné snahy prosadit se v pracovní oblasti a tato snaha často přerůstá až do patologického nutkání.

2.    Začíná pracovat více a tvrději

Jelikož musí dokázat sobě i ostatním, že zvládne i to, co mu v práci nevyhovuje, nastaví si laťku velmi vysoko. Aby dosáhl stanovených cílů, zaměřuje se přednostně na práci, která vyžaduje více úsilí, než je běžné. Není výjimkou, že se snaží stále dělat všechno potřebné (i nepotřebné) sám. Tím současně předvádí, že je nenahraditelný, jestliže stačí udělat takovou spoustu práce bez jakékoliv pomoci druhých.

Psychologický obranný mechanismus popření (denial)

Představuje nevědomý posun reality do podoby, ve které by ji jedinec rád viděl. Podobá se dětské reakci: zakrýt si oči před nebezpečím.

Dodatečný komentář většinou zní: To jsem si neuvědomil.

3.    Přehlížení potřeb druhých

Jakmile se plně soustředí na práci a prakticky všechen čas a úsilí jí obětuje, nemá čas, ani energii na cokoliv jiného. Rodina, přátelé, jídlo, spánek se začínají zdát nepotřebnými a nezajímavými, protože mu ubírají čas a energii, kterou by měl investovat do práce.

4.    Přesunutí konfliktu

Většinou už v těchto okamžicích si jedinec začne uvědomovat, že něco je v nepořádku, ale není schopen rozpoznat zdroje svých problémů. To může vyvolat vnitřní krizi a evokovat pocit ohrožení. Také se objeví první tělesné obtíže – příznaky stresu.

5.    Revize a posunutí hodnot

V tomto stadiu se jedinec izoluje od ostatních ve snaze vyhnout se možným konfliktům a současně ještě intenzivněji popírá své základní potřeby, přestože ty se prostřednictvím příznaků slabě i silněji ohlašují. Práce pohlcuje veškerou energii, která zbyla, a žádná již nezbývá na přátele, zájmy, potěšení. V novém systému hodnot dominuje práce a nastává emoční otupení.

6.    Popírání vznikajících problémů.

Člověk se stává netolerantním. Nemá rád sociální kontakty, přestává je vyhledávat, a pokud se na nich musí podílet, představují pro něj nesnesitelnou zátěž. Zvenčí je patrná narůstající agresivita a sarkasmus. Dost často začne obviňovat časovou tíseň, která je údajně odpovědná za vzrůstající problémy a zapomíná přitom na to, že je pánem svého času a že jediná cesta z narůstajících problémů je změna vlastního přístupu a jednání.

„Blud je posedlost nevědomým obsahem, který se jako takový neasimiluje do vědomí. A poněvadž vědomí existenci takových obsahů popírá, nemůže je asimilovat. Vyjádřeno náboženským jazykem: Člověk již nemá žádnou bázeň boží a domnívá se, že vše je ponecháno lidské úvaze. Tato pýcha, resp. zúženost vědomí je vždy nejkratší cestou do ústavu choromyslných.“ C. G. Jung

7.    Stažení

Sociální kontakty jsou již na minimu a situace se záhy změní v úplnou izolaci. Může začít vyhledávat alkohol, uklidňující prášky, drogy; pracuje přece, „jak se má“, a zaslouží úlevu. Často se objevují pocity beznaděje a ztráty smyslu.

8.    Zcela jasně patrné změny chování

Spolupracovníci, rodina, přátelé, ale i další lidé v jeho sociálním okolí už nemohou přehlédnout, že jeho chování se změnilo.

9.    Depersonalizace

Při ztrátě kontaktu se svými potřebami a vlastně sám se sebou je možné, že přestává pociťovat sebe i druhé jako cenné osobnosti. Jeho pohled na život se zužuje, je schopen vnímat pouze (nemilou) přítomnost a život se mění v pouhou sérii mechanických funkcí.

10.    Vnitřní prázdnota

Cítí se vnitřně vyprázdněný a pokouší se to překonat zběsilými aktivitami, jakými jsou třeba přejídání, sex, alkohol nebo drogy. Tyto aktivity většinou pak překračují běžné sociální meze (viz americké úsloví: Hard working – hard drinking).

11.    Deprese

Vyhoření v sobě může zahrnovat významnou depresivní složku. V takovém případě se postižený cítí vyčerpaný, beznadějný, indiferentní k okolí a domnívá se, že budoucnost mu již nemá co nabídnout. Jeho život ztratil smysl a přibývá typických depresivních symptomů, jak psychických, tak tělesných.

12.    Syndrom vyhoření

Objevuje se emoční, celkový psychický i tělesný kolaps, který může být důvodem k vyhledání lékařské pomoci. V extrémních případech se současnou přítomností deprese se mohou objevit i sebevražedné tendence, na něž je možné pohlížet jako na snahu uniknout ze situace. Ale jen malé procento takto postižených jedinců se o sebevraždu pokusí.

Celostní pohled

Podívejme se ale na celý problém vcelku, než ho začneme řešit. Ken Wilber ve stručné historii všeho nabízí komplexní pohled, jak je uvedeno na obrázku 2.⁴

Východiskem je dospělý člověk (vývoj bych bral podle Erika Eriksona), v tomto případě lékařka či lékař se svým psychosomatickým ustrojením, Matkou přírodou v různém stupni zdatnosti vybavený pro život. Vlevo je jeho myšlenkový, citový a sociální potenciál a zájem v nejširším smyslu. Člověk není solitér, byl stvořen do houfu, přirozenou skupinu, kterou je schopen obsáhnout, tvoří 96–98 jedinců. Je ale dobré začít dyádou, která je v našem případě stejně důležitá jako rodina a posléze profesionální společenství. Tahle konkrétní společenství mají svá pravidla a vše je ponořeno do celospolečenského klimatu. Ve zcela jiné pozici byl lékař, když jsem začínal studovat, než je dneska. Dnes se má např. nemocným říkat pravda, zatímco za mého mládí byla předepsána „pia fraus“ – milosrdná lež. Tehdy měl také lékař větší autoritu než Google. Společenství lékařů nebylo zdaleka tak ambiciózní jako dnes; jednak jsme za vlády komunistů byli jako nespolehliví „inteligenti“ (MUDr. Kriegel prokázal jak nespolehlivým straníkem byl) pauperizovanou partou, dodnes to moje generace poznává na důchodech, jednak lékař byl spíš více méně skromně doprovázející svého pacienta než radikálně a zásadně zasahující.

Sólový aspirant vyhoření se ocitá spíš na půdě akademické, zatímco oběť systému a kombinaci obojího najdeme v přeplněných ambulancích a přetížených nemocnicích. Kolaps začíná v devadesátých letech, kdy každý okresní špitál musel mít CT, MR a pomalu protonové centrum a naplnilo se tak staré pravidlo. To říká: Co se stane, když na okres připutuje další alergolog? Zdvojnásobí se počet alergických pacientů. Poplatek za návštěvu, tzv. julínkovné (podle ministra zdravotnictví Julínka), významně snížil zbytečné návštěvy, leč další lidumilná vláda to zrušila, aniž uvážila, jak zdravotnictví profinancuje (se snahou platit zdravotníky stále mizerně).

V této situaci se z nás stávají špatně placení řemeslníci, pro které je důležitější získaný bod než pacient. Zde je kořen setrvačnosti, že vše jede jak veverka v kole stále na místě. Jak na to? Co se týká jedinců, je zde plno návodů, jak se vyhnout (a když se nezdařilo) a jak řešit svůj osobní problém. Lékařka navíc musí vážit, zda kariéru nebo mateřství, spojit to je velice obtížné a problematické. Přitom medicína je přefeminizovaná – v tom soupeří se školstvím.

Zdravotnictví by se mělo přestat chovat jako všeobjímající laskavá matička, když na to nemá. Jsou některé doprovodné jevy každé věkové skupiny a není tam nutná léčebná péče. Není nutné zachraňovat tříměsíční plody, z nichž vyroste někdo do smrti odkázaný na péči, na řadu věcí zásadně vylepšujících chátrající organismus by si měli lidé připlatit, nepotřebujeme mít populaci s největším množstvím umělých kolen a dalších kloubů, opětné zavedení poplatku by nezhoršilo nemocnost, ale ulevilo by určitě přetíženým pracovištím. V létě jsem potkal kluka s rozbitým kolenem, a když jsem ho při vzpomínce na jodovou tinkturu a její strašidelné účinky politoval, sdělil mi hrdě, že se jde nechat ošetřit na pohotovost. To není ale nic výjimečného! Už je načase zvolit vládu, která se tohle rozhodne omezit!

Co může udělat každá a každý z nás? Především zapracovat na sobě. I největší obětavci by si měli uvědomit slova Písma: „Milovati budeš bližního svého jako sama sebe.“ Není tam ani „víc než“ sebe, ani „místo“ sebe. A je to moudrost, která se klene přes tisíciletí. Pak bychom se měli naučit několikrát denně se zastavit a rozhlédnout. Život je totiž jen jeden a je krátký. To si naplno uvědomíte, až vám začne mizet mezi prsty, proto na to včas upozorňuju.

Pacienta bychom měli vnímat jako člověka (se vším komfortem jako sebe), a ne jako „případ“. A když už budeme v ordinaci nebo na vyšetřovně jako „člověk s člověkem“ a nebude zdaleka takový tlak, může se naše osvěta zaměřovat nejen do zdravotní oblasti, leč také do oblasti společenské, najmě politické. Lékař by si měl být vědom, že patří mezi elity (z latinského electuarium = vybraný) a působit na lidi kolem sebe, nestačí na to být občansky více angažován, ale svůj názor a postoj by měl dát najevo. Jen ti, které nebylo radno pouštět na pacienty, se vrhli posléze naplno do politických vírů. Držme se však raději skromně při vědomí, že nelze dvěma pánům sloužit.

Literatura

1. Freudenberger H, Richelson G. Burn Out: The High Cost of High Achievement. What it is and how to survive it. Bantam Books, 1980.
2. Honzák R. Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření. 4. vydání. Praha: Vyšehrad, 2022.
3. Freudenberger HJ, North G. Women’s Burnout: How to Spot It, How to Reverse It, and How to Prevent It. Doubleday, 1985.
4. Wilber K. Stručná historie všeho. Praha: Triton, 2010.

Adresa pro korespondenci

MUDr. Radkin Honzák, CSc.
Remedis, s.r.o., Vladimírova 10, 140 00 Praha 4, e‑mail: RadkinH@seznam.cz

MUDr. Radkin Honzák, CSc.

Narozen v roce 1939. Promoval na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze v roce 1962. V letech 1962–1966 pracoval v Psychiatrické léčebně Kosmonosy, od roku 1966 dosud působí v Ústavu pro výzkum výživy lidu, posléze v IKEM, přednosta oddělení lékařské psychologie, psychoterapie a psychosomatiky v letech 1990–2000, IPVZ 2000–2014. V letech 1990–2021 pracoval v Psychiatrické nemocnici Bohnice a od roku 2004 dosud v ambulanci Remedis. Napsal několik populárně‑naučných knih o psychologii.