Lékové interakce jsou v prostředí primární péče běžné a jsou obvykle předvídatelné. Identifikace nejdůležitějších a klinicky relevantních lékových interakcí v primární péči je pro bezpečnost pacientů zásadní. Lékaři by si měli proto být vědomi běžných a závažných lékových interakcí. Strategie pro snížení rizika rozvoje lékových interakcí zahrnují minimalizaci počtu předepsaných léků, pravidelné přehodnocování terapie, zvažování nefarmakologických možností, sledování známek a příznaků toxicity nebo účinnosti, úpravu dávek léků, je-li indikováno, a úpravu doby podání.

Lékaři by měli aktivně pomýšlet na možné riziko rozvoje nežádoucích účinků plynoucích z lékových interakcí a měli by si být vědomi i možných rizikových faktorů na straně pacienta. Komunikace mezi lékaři primární péče a specializovanými lékaři je zásadní pro vzájemné porozumění cílům lékové terapie a pro snahu vyhnout se takovým lékovým kombinacím, které mohou být pro nemocného rizikem.

Lékové interakce po boku nežádoucích účinků představují významnou příčinu hospitalizace, zejména pak v populaci seniorů či obecně polymorbidních, a tedy i polymedikovaných osob ‒ ve vyspělých zemích je jim společně přičítáno až 20 % veškerých hospitalizací. S tímto faktem souvisejí i nemalé finanční náklady, léčba nemocného se prodražuje a komplikuje. Nejedná se přitom zdaleka pouze o interakci léčiv vázaných na lékařský předpis, ale i o volně prodejná léčiva či doplňky stravy nebo o stravu jako takovou (např. konzumace listové zeleniny u warfarinizovaných osob, grepy a některé další citrusy u léčiv metabolizovaných prostřednictvím cytochromu P450, přípravky s obsahem třezalky, chlorely, hlohu, jinanu, ženšenu apod.). Významnou roli sehrává i duplikace léčby daná „neukázněností“ či nevědomostí nemocných, kteří užívají tutéž účinnou látku ve dvou či více různých léčivých přípravcích nebo látky vzájemně si velice blízké, obvykle z téže lékové skupiny, s očekáváním zesílení terapeutického účinku ‒ v naprosté většině se však zvyšuje pouze riziko nežádoucích účinků či interakcí s konkomitantní medikací.

Pouze ve zkratce uveďme, že k interakcím v zásadě dochází na farmakokinetickém nebo farmakodynamickém podkladě, případně jejich vzájemnou kombinací. Z hlediska první možnosti mohou léčiva interagovat na základních čtyřech pilířích kinetiky, tj. vzájemné ovlivnění absorpce ‒ nejčastěji ovlivněním pH, a tedy disociace podaných léčiv (méně disociovaná látka se lépe vstřebává), ale i různých transportérů (OATP, P-glykoprotein aj.), distribuce (např. vzájemná kompetice o vazbu na bílkoviny krevní plazmy s následným zvýšením volné frakce jednoho z léčiv, a tedy i zesílením jeho účinků), biotransformace (monoaminooxidáza, cytochrom P450 a jeho izoformy v čele s 3A4, kterou je metabolizována přibližně třetina známých léčiv, aj.) či exkrece.