Spory mezi nemocnicemi, respektive poskytovateli zdravotních služeb, a jejich pacienty či osobami těmto pacientům blízkými, patří doslova mezi „denní chleba“ českých soudů. Jedná se o složitá soudní řízení protkaná znaleckými posudky, výslechy všech zainteresovaných osob, a v neposlední řadě podrobným přezkumem zdravotnické dokumentace. Jednou z největších komplikací, s nimiž se soudy musí v průběhu řízení vypořádat, jsou objektivní okolnosti v podobě zdravotního stavu potenciálně poškozeného pacienta a jeho dalšího možného vývoje. A právě tato problematika činí v praxi zásadní problémy.

V tomto článku se blíže podíváme na konkrétní případ sporu mezi nemocnicí a dvěma příbuznými pacienta, jenž měl být postupem nemocnice poškozen, a to konkrétně v důsledku opožděného stanovení správné diagnózy, podcenění příznaků infekce a s tím souvisejícího nesprávného léčebného postupu. Soudy nižšího stupně i přesto, že na straně nemocnice shledaly pochybení, rozhodly v její prospěch, jelikož i když podle jejich názoru nemocnice sice nepostupovala lege artis, toto pochybení nebylo v tzv. příčinné souvislosti s výsledným zdravotním stavem pacienta. Jinými slovy, chybný postup nemocnice nebyl příčinnou nákazy, která naopak byla příčinnou výsledného zdravotního stavu pacienta, a tudíž soudy neshledaly důvod pro přiznání odškodnění. K nakažení pacienta totiž došlo bez ohledu na pochybení nemocnice a ani včasné nasazení léčby lege artis by nezaručilo jeho vyléčení bez jakýchkoli následků. 

Ústavní soud, na něhož se následně žalobci obrátili, se však vyjádřil odlišně, jelikož podle jeho názoru se soudy k dané otázce postavily špatně. Z jeho pohledu se totiž soudy neměly zabývat tím, „zda mohl původní žalobce dosáhnout úplného vyléčení, ale v jakém zdravotním stavu mohl původní žalobce být, pokud by jeho léčba byla zahájena správně a včas“, ale „měly posuzovat, zda je s vysokou mírou pravděpodobné a očekávané, že by i při správné léčbě původní žalobce skončil, zjednodušeně řečeno, ve vegetativním stavu“. V rámci řízení totiž nebylo zkoumáno to, jaký by byl „konečný“ zdravotní stav pacienta v případě, pokud by nemocnice nepochybila a pacientovi by byla včas nasazena správná léčba.

V rámci daného případu se opět ukázalo, že spory mezi pacienty a nemocnicemi jsou velice složitou a komplexní problematikou, na níž je nutné pohlížet ve vícero rovinách a do níž zásadním způsobem promlouvají i aspekty vyžadující teoretické porovnání zdravotního stavu pacienta v případě absence léčby lege artis a v případě jejího včasného nasazení.