Počátky měření síly tichého zabijáka. Před sto lety zemřel jeden z průkopníků měření krevního tlaku Nikolaj Sergejevič Korotkov

U nás se tlak krve začal soustavně měřit za první republiky, napřed pouze v nemocnicích, posléze i v ordinacích praktických lékařů. To už za sebou měl sto let snah o jeho dostupné a neškodné měření.

Farář a kobyla

Osmdesát let po Harveyově objevu krevního oběhu (přednesen roku 1614, knižně vytištěn 1628) se jako patrně první pokusil změřit tlak krve v tepně anglický duchovní Stephen Hales. Provedl to tak, že svázané klisně hermeticky zavedl do krční tepny mosaznou rourku propojenou s dlouhou svislou skleněnou trubicí. A nestačil se divit. Krev v ní vystoupila do takové výšky, že asistentovi pomalu nestačilo štokrle, když ji chtěl odečíst! Činila 2,5 metru. Zvídavému sluhovi božímu rovněž neušlo, že tlak kolísá v rytmu tepů. Výkyv činil 61 cm. Pokusy opakoval na psech (naměřil výšku 198 cm).

Tyto výsledky, shrnuté v knize Statical essays, containing haemastaticks or An account of some hydraulick and hydrostatical experiments made on the blood and blood vessels of animals z roku 1733, vynesly autorovi členství v londýnské Royal Society a v pařížské Académie des sciences, medicíně pak otevřely cestu k dalšímu rozvoji fyziologie krevního oběhu a hledání způsobu měření krevního tlaku nekrvavým, tedy i u lidí použitelným způsobem.

Reverend Hales byl osobností natolik interesantní, že mu zde věnujme ještě pár vět. Vystudoval teologii v Cambridgi a celý život působil jako vikář, později farář na různých místech Anglie. Kromě popásání svěřených duší se neúnavně snažil studovat dílo Stvořitelovo, přičemž uplatňoval z církevního hlediska jistě poněkud neortodoxní přesvědčení o fyzikální podstatě životních pochodů.

Kromě výše uvedeného měřil i tlak mízy v rostlinách, rychlost růstu rostlin, jejich ztrátu vody vypařováním či sací tah kořenů během dne; shrnutí výsledků v knize Vegetable staticks or An account of some statical experiments on the sap in vegetables z roku 1727 z něj učinilo zakladatele fyziologie rostlin.

Ve fyziologii živočichů zase při zjišťování, oč je vydechovaný vzduch chladnější či teplejší než vdechovaný, jaksi bokem objevil homoiotermii ptáků a savců.

Z dalších jeho počinů jmenujme vynález dmychadla ke vhánění čerstvého vzduchu do nemocnic, vynálezy přístrojů na konzervaci jídla a odsolování mořské vody.

Stephen Hales zemřel v nedožitých čtyřiaosmdesáti letech počátkem roku 1761.

Bez pohledu na krev

Nepřímý, „nekrvavý“ způsob měření krevního tlaku vhodný i pro člověka se začal rodit v průběhu 19. století.

V roce 1828 fyzik Jean‑Louise Marie Poiseuille v Paříži použil trubici ve tvaru písmene U se rtutí v jednom rameni.

Roku 1835 jeho krajan Julius Hérisson, lékař, navrhl sfygmomanometr, který zachycoval pulsaci srdce pomocí sloupce rtuti přiloženého přes membránu přímo na vřetenní tepnu. Z toho za dvanáct let vyšel kymograf slavného německého fyziologa Carla Ludwiga, zapisující inkoustem průběh tlaku na válec s papírem.

V polovině 50. let jeho krajan a kolega Karl van Vierordt zkonstruoval tonometr – přístroj měřící tlak pomocí závaží, které je třeba naložit na zápěstní tepnu, aby v ní vymizel nahmatávaný puls.

Roku 1867 všestranný Étienne Jules Marey vyvinul pletys­mograf, zřejmě první skutečně užitečný přístroj. Fungoval rovněž na principu stlačení zápěstní tepny a sledování pulsu po jejím uvolňování.

Dalším významným přispěvatelem k řešení problému byl profesor vídeňské univerzity Samuel Siegfried von Basch, který v roce 1880 předvedl první použitelný sfygmo­ma­no­metr se dvěma gumovými membránami přiloženými na zápěstní tepnu a spojenými se rtuťovým sloupcem.

Von Basch je pro našince zvlášť zajímavý. Medicínu začal studovat v rodné Praze, promoval ve Vídni. V osmadvaceti odplul do Mexika, kde učil na lékařské fakultě. Po vypuknutí občanské války vedl vojenskou nemocnici a stal se osobním lékařem císaře Maxmiliána I. Po jeho popravě přivezl tělo do Rakouska, napsal knihu Vzpomínky na Mexiko, byl vyznamenán a povýšen do rytířského stavu. Od roku 1869 začal během letní sezóny působit v Mariánských Lázních jako lázeňský lékař, kde se později stal předsedou spolku zdejších lékařů. Díky této „bokovce“ získával finanční prostředky nezbytné pro vědeckou práci. Roku 1870 získal titul soukromého docenta a roku 1878 se stal mimořádným profesorem Vídeňské univerzity. O dva roky později vynalezl řečený sfygmomanometr (kterým se proslavil mezi mariánskolázeňskými hosty), roku 1881 byl jmenován přednostou interního oddělení vídeňské Všeobecné nemocnice a v roce 1900 získal řádnou profesuru Vídeňské univerzity. Roku 1904 praxi v Mariánských Lázních zrušil s úmyslem věnovat se výlučně laboratornímu výzkumu. Žel, ne nadlouho – zemřel ve Vídni v dubnu 1905 v nedožitých osmašedesáti letech. V Mariánských Lázních nese jeho jméno jedna z ulic, kde stojí bronzová busta s pamětní deskou, na níž je kromě životních dat uvedeno: V Mariánských Lázních v roce 1880 objevil a první zavedl dosud užívaný způsob měření krevního tlaku.

Vývoj však pokračoval. Roku 1896 publikoval italský asistent na klinice v Turíně Scipione Riva‑Rocci jednoduchou metodu měření krevního tlaku tzv. novým sfygmomanometrem. Sestával z pryžové duše jízdního kola (skotským veterinářem Johnem Dunlopem nedávno objevené), která sloužila coby manžeta obepínající horní část paže, dále z gumového balon­ku na huštění manžety a ze rtuťového manometru. Jím Riva‑Rocci měřil (nahmatáním pulsující tepny na zápěstí) tlak v manžetě při vymizení pulsu.

Všechny tyto metody měřily pouze systolický tlak.

Vynález z fronty

Nikolaj Sergejevič Korotkov, rodák z Kursku, se jako mladý vojenský lékař účastnil na přelomu 19. a 20. století bojů souvisejících s boxerským povstáním v Číně. (V té době mimochodem přeložil do ruštiny monografii vynikajícího českého rodáka Eduarda Alberta Chirurgická diagnostika.)

Roku 1903 začal na Vojenské lékařské akademii v Petrohradě působit jako asistent na gynekologickém oddělení, brzy však odešel do rusko‑japonské války (manželka s ním jako ošetřovatelka). Tam by nucen léčit i četná poranění tepen, přičemž se neustále setkával s faktem, že výsledek podvazu na hlavní tepně závisí na stavu tepen vedlejších. K hodnocení stavu tohoto řečiště pak vynalezl nový způsob měření tlaku. „Manžetový“ způsob Rivy‑Rocciho ponechal, avšak k detekci obnoveného pulsu použil místo pohmatu poslech stetoskopem. Ten pak podle průběhu zvuků odposlouchávaných v postupně uvolňované tepně poprvé umožnil i odečítání tlaku diastolického.

Svůj postup Korotkov poprvé zveřejnil na zasedání Petrohradské akademie věd na podzim 1905 v krátké přednášce nazvané K otázce metod pro měření krevního tlaku, přičemž záznam ani nebyl veden pod jeho jménem, ale pod jménem vědeckého sekretáře, který zapisoval.

Oficiální časopis britské lékařské společnosti British Medical Journal Korotkovovu metodu odmítl s odůvodněním, že „otupuje smysly a ostrou vnímavost klinického pozorování“. (Nad tímto nebezpečím „smysluzbavení“ by se ostatně každý lékař naší doby, obklopený rafinovanými diagnostickými instrumenty, měl alespoň občas zamyslet. Znával jsem doktora, již nežije, který už hmatem podle „charakteru“ pulsu překvapivě přesně odhadl krevní tlak pacienta i stav jeho srdce a cév.)

Navzdory odsudku britských medicínských koryfejů lékařstvo v terénu Korotkovovu metodu přijalo tak spontánně, že se přitom jaksi zapomnělo na autora. Ten dál poctivě provozoval tvrdé řemeslo válečného chirurga a zcela zapomenutý zemřel 14. března 1920 (šestačtyřicetiletý) v Petrohradě na tuberkulózu. Jeho zásadní podíl na dnešním měření krevního tlaku vyšel najevo až na přelomu 60. a 70. let minulého století.

Měření tlaku rtuťovým manometrem s náslechem stetoskopem ještě řada z nás pacientů pamatuje a lze se s ním stále setkat „na dožití“ u délesloužících lékařů (dnes se tento přístroj nesmí vyrábět kvůli jedovatosti rtuti). Za ně nastoupivší digitální tonometry elektromechanické už náslech ani nevyžadují.

zpět