Jak sdělovat nepříznivé informace v medicíně

Praktický a srozumitelný návod, jak postupovat, chystá-li se lékař sdělit nepříliš dobrou zprávu nemocnému, představuje protokol SPIKES. Vznikl v 90. letech 20. století ve Spojených státech. Dodnes je citován i v českých komunikačních doporučeních, zejména v paliativní medicíně, která se však netýká jen onkologických, ale všech závažných onemocnění. Existují studie, například německá analýza, se závěrem, že tento způsob sdělování nepříjemných zpráv nevyhovuje všem pacientům. Docent MUDr. Martin Anders komentuje základních šest kroků.

„Protokol SPIKES zní hezky, ale myslím si, že nemá univerzální platnost pro všechny situace,“ uvádí problematiku zmiňovaného protokolu docent Anders.

První krok – příprava na rozhovor

Příprava má v ambulantní sféře jistou limitaci. Mnohdy nevíme, s čím pacient přichází. Při dalších návštěvách už se můžeme na komunikaci s konkrétním pacientem připravit.

Druhý krok – pohled pacienta

Při prvním vyšetření je nejdůležitější zjistit co nejvíce o pacientovi. Ptám se nejen na potíže, ale i životní styl, rodinné a pracovní prostředí. Třeba tři čtvrtě hodiny jen poslouchám, protože vím, že se to vyplatí. Když jsem v oboru začínal a chyběla mi trpělivost, hned jsem pacientovi skočil do řeči. Říká se, že doktor skočí pacientovi do řeči po devíti až jedenácti vteřinách. Samozřejmě je nutné nastavit určité limity, kdy vyprávění ukončit. Ale většinou pacient sám všechno řekne a diagnózu nějak zformuluje.

Třetí krok – souhlas s předáním informace

Ano, musím se zeptat pacienta, jestli chce znát popis problému. Někteří pacienti si nejsou jisti nebo nechtějí hned slyšet informaci. Nejprve sondují přístup lékaře, pak si na internetu vyhledají informace a následně se chtějí dozvědět, co s nimi je, a jsou pak ochotni přijmout i léčebná opatření.

Čtvrtý krok – předání informace

Slovo „diagnóza“ nemám v této souvislosti rád. Když řeknu: „Máte generalizovanou úzkostnou poruchu,“ pomůže to pacientovi? Lépe je říci: „Máte jasnou úzkost, ztratil jste nad ní kontrolu. Příznaky, které jste jmenoval, do toho zapadají. Svědčí o tom i to, jak jste vyplnil dotazník. Takže vidíte, že všechny ty příznaky jsou v medicíně známé.“ Jiný pacient třeba s úlevou vyslechne diagnózu s poznámkou „Konečně vím, co mi je!“

Následuje nastínění možností léčby. V rozhodovacím procesu volby metody by se mělo zohlednit pacientovo přání či možnosti. Někdo preferuje léky, jiný psychoterapii, někdo chce kombinaci, jiný prostě řekne, že počká. Pak doporučím změnu životního stylu. Dva až tři lidé z deseti zvládnou léčbu bez medikace. Docílit pacientovy změny v životě je, myslím, to nejtěžší v medicíně.

Předání informace by mělo probíhat po etapách, jak jsem již zmínil. Při prvním sdělení pacient není schopen všechny informace přijmout, zapamatovat si je a řídit se radami.

Většinou se také nemocní ptají, „proč zrovna já“. Říká se, že základem může být genetická výbava, na niž se nabalují další faktory. Důležitý je vývoj v dětství, kdy může dojít k narušení odolnosti vůči stresu.

Pátý krok – reflexe emocí

Emoce patří ke sdělování závažné zprávy. Zdravotnického profesionála by neměly vyvést z míry. Je vhodné komentovat: „Vidím, že vás to rozrušuje, tak s tím musíme něco udělat.“ Pacienti si uvědomí, že doktor vnímá jejich emoce. Někdy pomohou slova jako: „Asi ještě k tomu budete unavená a nebudete si pamatovat. To všechno k tomu patří.“

Šestý krok – další postup

Naplánovat další postup je klíčový krok. Osvědčuje se mi vybrat nějaký časový horizont – třeba Vánoce, Velikonoce, prázdniny, kdy lze očekávat zlepšení. Pacienty zajímá, jak dlouho je budou jejich potíže trápit. Je užitečné rozplánovat jednotlivé terapeutické kroky: nyní si povíme o farmakoterapii, příště o životním stylu, pak rozebereme dietní změny…

Je důležité dodržet naplánovaný harmonogram návštěv.