Tři čtvrtě století se skalpelem
Po pečlivém umrtvení jsem vedl řez podél třetího žebra s excizí rány. Díky resekci žebra jsme přesně vysledovali dráhu střely – vedla mimo pohrudnici – a tím se vyhnuli nebezpečí otevřeného pneumothoraxu, který by v tomto případě mohl skončit osudně.
Zjistili jsme, že střela prošla jen chloupek nad srdcem, svazkem velkých cév a zranila jen stěnu jedné z nich. Céva krvácela… Stačil milimetr vlevo nebo vpravo a byl by konec. Otevření hrudníku bylo tehdy v lékařské praxi opravdovou událostí. S mnoha neznámými, z nichž každá byla pro lidský život nebezpečná. Ani já, ani moji tehdejší asistenti jsme dosud dokonale neovládali metodiku podobných operací.
Kritický okamžik nastal, když jsme sledovali dráhu střely a zjistili, že vede těsně kolem aorty a z ní prosakuje krev. Co když ránu na cévě pokrývá jen tenká sraženina, jak se to často stává? Jakmile se jí jen lehce dotknu, odloupne se a z aorty vyrazí silný proud krve. Zkus ji pak zastavit! Aorta je přece největší a nejdůležitější céva lidského těla. Hned vedle ní je plicnice. Má také velmi tenké stěny; sebemenší neopatrnost a je zle. Zatajil jsem dech. Slyšel jsem nejen vlastní srdce, ale i vzrušený rytmus srdcí mých pomocníků. Dvěma matracovými stehy jsem aortu opatrně stáhl. Krvácení okamžitě přestalo.
Když jsme skončili, přepadla mě taková slabost, že jsem musel poprosit o židli, usedl a po určitou dobu jsem nic nevnímal a neslyšel. Přinesli mi sklenici silného čaje, pak vstoupil velitel, něco mi říkal, ale jeho slova šla mimo mne.
Takto hrdina dnešní vzpomínky popisuje1 svůj vůbec první chirurgický zákrok týkající se srdce. Bylo mu tehdy pětatřicet, právě probíhala „finská válka“, pacientem byla oběť ostřelovače, podmínky k operaci na hony vzdálené vyhovujícím.
Bída, dřina, zkušenosti
Fjodor Grigorjevič Uglov se narodil 5. října 1904 v městečku Kirensk na středním toku Leny (celý život se hrdě považoval za Sibiřana). Otec byl lodníkem na Leně, matka vedla domácnost a vychovávala šest dětí.
Po ukončení učitelského ústavu si v obdivu k místnímu lékaři prosadil studium medicíny. Cesta na nejbližší univerzitu do Irkutska měřila jedenáct set kilometrů a trvala dvaadvacet dní. Ve druháku dostal skvrnitý tyfus, potom zánět středního ucha s operací na poslední chvíli. Následoval břišní tyfus. Po uzdravení si vzal spolužačku, která se o něho starala. Dostudovali v Saratově na Volze, kde bylo mírnější klima.
V letech 1929–1931 krátce působil jako praktik v Povolží a na Kavkaze, poté absolvoval chirurgický postgraduál u Vladimira A. Oppela v tehdejším Leningradu. Hned při první operaci mu školitelka vytkla nešikovnost.
Vypůjčil jsem si od sestry nejdůležitější chirurgické nástroje a po několik měsíců jsem vytrvale doma trénoval nejrůznější pohyby, pravou i levou rukou. Chirurgickou jehlou a jehelcem jsem štepoval ponožky; ponožku jsem schválně strčil do zásuvky stolu a zašíval poslepu, abych zvládl pohyby i v těch nejtěžších podmínkách. Nakonec jsem si našel způsob vázání stehů, který mi nejvíc vyhovoval, a dokonale jej zvládl. … Takto jsem trénoval denně celých osm let.
V roce 1933 odjel do rodného Kirenska jako primář a chirurg tamější nemocnice, na stovky kilometrů jediné. Poradit neměl kdo, jedinou pomůckou byly knihy.
Stav nemocného (těžce ho zranil medvěd, FH) byl nadále kritický. Byl stále v bezvědomí, tep nitkovitý, bál jsem se, že v příštím okamžiku se zastaví docela. Několik hodin jsme se snažili udržet v Prochorově těle doutnající plamínek života. Nasadili jsme morfium, do rány zavedli anestetický a protišokový roztok, provedli jsme tranfuzi. Bez nejmenšího účinku. Když mi pak jeho příbuzní prozradili, že Prochor pil zřídkakdy, ale zato pořádně a hodně vydržel, nařídil jsem sestře připravit roztok čtyřicetiprocentní glukózy s deseti procenty alkoholu. Píchli jsme mu do žíly padesát kubíků a s úlevou sledovali, jak se tep lepší.
Mezi vědou a válkou
Postupem času si v Kirensku vydobyl postavení, a přesto se ho vzdal. S rodinou čítající tři děti odešel dále studovat do Leningradu. Tam se stal aspirantem na katedře chirurgie Ústavu pro doškolování lékařů, kterou vedl Nikolaj Nikolajevič Petrov.
Na klinice mi jako aspirantovi dovolili operovat jen kýly nebo slepá střeva. Já už v té době leccos uměl, zvládl i případy z „velké“ chirurgie a ochotně jsem postupoval pořadí mladým kolegům, kteří tolik toužili dostat se k operačnímu stolu. Když se Petrovovi doneslo, že se Uglov vyhýbá snadným operacím, dal mi možnost prokázat mé schopnosti při jedné operaci žaludku. Když pacienta s rakovinným nádorem přivezli na sál, Petrovův zástupce prof. A. A. Němilov mi znenadání navrhl, abych zaujal jeho místo, a sám se nabídl, že mi bude asistovat.
Necítil jsem ani stín nejistoty nebo zmatku, jen lehké vzrušení jako při každé zkoušce. Otevřel jsem břišní dutinu a vše mi bylo jasné: obrovský nádor žaludku prorostl až k dolnímu okraji jater a žaludek se stal imobilní. Řekl jsem profesorovi, že bude nutné provést resekci žaludku spolu s částí jater. Alexandr Alexandrovič souhlasně přikývl. Očekával, jak mi později svěřil, že při tak složité operaci mu postoupím místo a požádám, aby se toho ujal sám. Já však bez váhání pokračoval, s úspěchem zvládl operaci a ani jednou profesora nepožádal o radu nebo odbornou pomoc. Nebylo to samozřejmě z přehnaného sebevědomí, prostě jsem byl zvyklý pracovat samostatně, v Kirensku mi neměl kdo poradit a všechno jsem musel vyřešit na svůj vrub.
Na jaře 1938 odevzdal kandidátskou disertaci (o teratomu křížové a kostrční krajiny). Namísto vytouženého výzkumu však přišla mobilizace do nastávající finské války (zima 1939–1940). Uglov se stává vedoucím chirurgem divizní nemocnice.
Pracovali jsme ve stanu, který nám v závějích postavili hned první den. Praskala polena v železné pícce, rozžhavené málem do běla, přesto tu fičel vítr a v koutech, zvlášť nízko u podlahy, se držel mráz.
Po demobilizaci se vrátil k Petrovovi, 900denní blokádu Leningradu strávil na sále – často bez elektřiny, bez léků, za dunění bomb a kanonád.
„Skalpel,“ žádám sestru. Než mi jej stačila podat, vybuchl další granát málem u zdi operačního sálu. Vylítla okna i s rámy, podlaha se nám chvěje pod nohama. Skalpel vyklouzl ze sestřiných rukou a padá na zem.
„To byl poslední sterilní,“ vykřikla zoufale. „Všechny ostatní se vyvařujou.“ „Tak mi podejte žiletku! Ale rychle!“
Dál a výš!
Po válce si, už jedenačtyřicetiletý, volí specilizaci – hrudní chirurgii. Vyžádaly si ji i okolnosti – až příliš mnoho pacientů mělo plíce zničené kouřením nebo zhnisané po pneumoniích.
První velkou operaci – odnětí dvou plicních laloků u 25leté dívky – provedl 8. dubna 1946. Následuje řada dalších, vesměs prioritních operací plic a jícnu.
V prosinci 1948 Uglov podává doktorskou disertaci na téma resekce plic. V létě 1950 se stává profesorem a vedoucím katedry lůžkové chirurgie I. leningradského lékařského institutu (bude jím přes 40 let). V témže roce mu poprvé vychází monografie Resekce plic. Za monografii Rakovina plic (1958) a za vědeckou činnost v oboru plicní chirurgie získává v roce 1961 Leninovu cenu.
Přicházejí další výzvy. Takto se vypořádal s požadavky na anastomózu horní pobřišnicové a dolní duté žíly při vodnatelnosti břicha: Zapomněl jsem na svůj profesorský titul, na svou zručnost, kterou jsem si v chirurgickém světě dobyl uznání, a pokorně jsem se rozhodl vrátit ke starým vyzkoušeným praktikám: k metodickým cvičením, jimiž bych si do nejmenších podrobností a na podobném materiálu dokonale osvojil techniku anastomózy – umělé cévní spojky. Znovu jako před deseti lety beru si domů potřebné nástroje, jehly a šicí materiál, zavřu se do pracovny, napodobuji průběh operace, vědomě si vytvářím co nejobtížnější situace a trpělivě provádím na tenkých gumových rukavicích jednu anastomózu za druhou.
Konečně srdce
Pokud jde o operace srdce, jako první se Uglov utkal s petrózní perikarditidou neboli „pancéřovým srdcem“. Pacientem byl 22letý muž. Operace proběhla koncem roku 1952.
Když jsme obnažili a odstranili chrupavčité části žeber a před námi se objevilo srdce, s úžasem jsme viděli, že je neprodyšně uzavřeno ve vápenitém pancíři! Při poklepu nástroje vydávalo zvuk, jako když se udeří na dlažební kostku. Nebylo dokonce jisté, jestli vůbec pulsuje. Jenom v jednom místě se špička vysouvala z pancíře a slabě se zachvívala.
Další na řadě je „černá královna“ srdečních vad – mitrální stenóza. Pacientkou byla 35letá žena, anestezie jako vždy toliko lokální.2
Na srdci pacientky vidím, že stahy slábnou. A jakmile jsem otevřel osrdečník a zachytil hákem ouško, srdce se zastavilo! Okamžitě jsem je začal masírovat, i když jsem si byl vědom, že masáž je při zúžení ústí bezúčelná. Jednou rukou provádím masáž, druhou otevírám vrchol ouška a vnikám prstem do srdeční předsíně! Poprvé pronikám prstem do srdce! Jak se v něm mám orientovat? Předsíň je velká, prstem stěží dosahuji jejích stěn. Nahmátl jsem jakýsi otvor a říkám si, ano, to je to, co potřebuji. Tlačím prstem na okraj, a najednou chápu – ne, není to ono! To je ústí jedné z plicních žil. Prstem hledám dál mitrální ústí. Tady je, konečně! V průměru není větší než půl centimetru! Normálně by mělo být přibližně čtyři! Snažím se roztrhnout komisury. Ukazuje se, že to jde těžko, je třeba vyvinout značnou sílu, aby povolily. Roztrhl jsem jednu, druhou. Cítím, že otvor je dostatečně rozšířen. Zatímco prstem pravé ruky jsem takto pracoval v srdci, levou rukou jsem prováděl masáž. A když na ouško byla přiložena svorka, prováděl jsem masáž už oběma rukama, energicky, úsporně, bez přestání. Bezvýsledně.
Další stenotička, 20letá žena, přišla na řadu v roce 1954, po dalším roce příprav. I tato operace měla dramatický průběh. Chlopeň už byla rozšířena, když se srdce zastavilo.
Provádím masáž sedm minut. Cožpak i tentokrát nám pacientka zemře na operačním stole? Zbývá pár vteřin. Jestli teď něco neudělám, žena zemře! Masáž nepomáhá. V podobných případech používají někteří chirurgové elektrického výboje za pomocí speciálního přístroje – defibrilátoru. Ale my ho ještě nemáme. Co dělat? Hlavou mi bleskl spásný nápad: co použít elektrického výboje přímo, bez přístroje!
Narkotizér pochopil, k čemu jsem se odhodlal, rychle a přesně udělal, oč jsem ho žádal. Beru jeden konec obvodu s obnaženými dráty do ruky, žádám, aby druhý připojili do sítě přes spínač. Napětí v síti je 127 voltů. Namáčím ve fyziologickém roztoku roušky a obkládám jimi Tánino srdce ze dvou stran. Na každou přikládám jeden pól obvodu. „Budu počítat do tří,“ říkám narkotizérovi, „potom zapojíte spínač a vypnete co nejrychleji, ve zlomku vteřiny! Rozumíte? Tak… připraven…raz…dva…tři!“
Elektrický výboj! Záblesk, jiskry! Ale k fibrilaci nedošlo. A jestliže srdce nefibriluje, už ho nijak nelze uvést do chodu! A najednou – co to – lehký stah srdce! Druhý… Za několik sekund třetí… A srdce začalo pulsovat.
Nedělám nic, nechávám srdce několik minut pracovat jen tak, odkryté. Jaké to jsou zázračné chvíle mého života! Velice jemně se dotýkám a sešívám řez ouška, perikardu a hrudní stěny. Když se stav pacientky stabilizoval, vyšel jsem z operačního sálu, ponechal jsem tam asistenty a narkotizéra. Se silami jsem vystačil na několik kroků – k okennímu parapetu. Sedl jsem si na něj úplně vyčerpaný, ale šťastný jako nikdy předtím. Postupně na Uglovově klinice vypracovali i operace Fallotovy tetralogie, defektů ostatních srdečních chlopní, přepážek i dalších srdečních vad.
Nedoceněná autorita
Od 70. let se, sám abstinent, nekuřák a velmi střídmý člověk, angažoval v boji za zdravější životní styl Rusů. Tvrdil dokonce, že bez úplné prohibice ruský národ vymizí. Nicméně, jakkoli byl pro své chirurgické zásluhy uznáván, jeho zásada „žádná vodka, žádný tabák“ se neujala, stejně jako „každé ráno studenou sprchu“ a „od stolu vstávej s mírným pocitem hladu“.
Kolem šedesátky se podruhé oženil se ženou téměř dvakrát mladší a měl s ní dítě.
Když v roce 1996 přijel do Ruska významný americký kardiochirurg Michael DeBakey prohlédnout srdce Borise Jelcina, prohlásil: „Učil jsem se od Uglova. On je vaším národním bohatstvím.“
Fjodor Grigorjevič Uglov provedl přes 6 500 operací (poslední ve 102 letech). V roce 1994 se dostal do Guinnes sovy knihy rekordů jako nejstarší praktikující chirurg. Zemřel v červnu 2008 v Petrohradu na srdeční infarkt.
2 Západ už v té době používá intratracheální narkózu s přetlakem, v USA se rodí mimotělní oběh.
ADRESA PRO KORESPONDENCI
Ing. František Houdek, Synkovská 13, 160 00 Praha 6, e-mail: frthek@gmail.com
zpět