Od fáčování židle k operacím srdce

Počátkem tohoto roku uplynulo sto let od narození jednoho z nejvýznamnějších českých kardiochirurgů Jaroslava Procházky, koncem téhož roku pak vzpomeneme deseti let od jeho odchodu. V určitém smyslu je tedy rok 2013 jeho rokem.

Jaroslav Procházka se narodil 15. ledna 1913 v Kolíně v rodině železničáře, v činžáku sice bez elektřiny, zato s nádhernou vyhlídkou na Labe. Brzy se seznámil s lícem i rubem smrti, kolem jejich domu totiž chodívala pohřební procesí na hřbitov – tam za zvuku smutečních pochodů, zpátky však už muzikanti vyhrávali řízný pochod.

Na kolínské gymnázium s ním v roce 1924 nastoupilo 120 dětí, z nich do kvinty postoupilo 30 – takové tehdy bývaly nároky dobrého gymnázia. „Vidinu povolání lékaře jsem měl před sebou od nejranějšího mládí. S odstupem řady let mi připomněl můj starý třídní učitel, že již v páté třídě (roku 1924) tehdejší obecné školy jsem ve slohové práci vyjádřil touhu býti lékařem. A dokonce ještě dříve, v předškolním věku, jak říkala maminka, jsem byl několikrát přistižen, že obvazuji nohu kuchyňské židle“ (tato i další ukázky, není-li řečeno jinak, jsou převzaty z knihy Jaroslava Procházky Ze vzpomínek chirurga, kterou v roce 1989 vydalo nakladatelství Práce).

Po maturitě v roce 1932 se mladý Procházka rozhodl pro Brno. Tamější lékařská fakulta se mu totiž nezdála tak přeplněná, v počátcích studia tam „byly lepší podmínky pro práci v pitevně, v laboratořích a podobně“. V roce 1935 přestoupil do Prahy. „Jestliže přednášky přinášely mnoho, nebylo tomu tak vždy s praktickou výukou u lůžka nemocných. Ta byla dosti často jaksi na okraji výukového programu fakulty. Oficiální praktika … byla povětšině víceméně formálností.“ Kupříkladu o (Jiráskově) chirurgii píše: „Vstoupili jsme do velikého pokoje za vedení asistenta, ten šel od postele k posteli, u každého nemocného se na chvíli zastavil a sdělil nám diagnózu. Nemocní leželi téměř v pozoru na pečlivě urovnané posteli, přikryti až po ramena dekou, takže jsme dobře nevěděli, zda mají doopravdy zlomenou nohu, či hojící se ránu po břišní operaci. Asi tak po třiceti minutách jsme došli na konec mnohalůžkového pokoje, kde byly druhé dveře, jimi jsme vyšli, a bylo po praktiku.

K Bedrnovi

Promoval počátkem března 1938, vojenskou službu u zdravotnictva přerušila okupace. Při hledání místa narážel na superlativa o nemocnici v Hradci Králové, především o jejím chirurgickém oddělení vedeném docentem Janem Bedrnou. Ten ho bez váhání přijal – napřed ovšem zadarmo. Touha odejít do Prahy Procházku postupně opouštěla.

Jaký byl tehdy pracovní pořádek? „Ráno v osm hodin jsme šli na vizitu na oddělení, které nám bylo svěřeno, kolem deváté hodiny prošel doc. Bedrna všechna tři poschodí chirurgie a po desáté hodině se šlo na operační sál, kde jsme obvykle pracovali do patnácti hodin i déle. Pak byl oběd, chvilku jsme si odpočinuli a po šestnácté hodině šli na odpolední vizitu. Po vizitě bylo třeba psát chorobopisy a krátké zprávy lékařům o propuštěných nemocných.“ V červenci 1943 byl doktor Procházka nakomandován na chirurgické oddělení motolské nemocnice k profesoru Jiřímu Divišovi. Ten mu pak hned po skončení války, už jako přednosta II. chirurgické kliniky, nabídl místo klinického asistenta. Procházka však nechtěl opustit Bedrnu.

Roku 1947 absolvoval tříměsíční stipendium v Dánsku, Norsku a Švédsku, kde u vynikajícího kardiochirurga Clarence Crafoorda viděl dvě resekce plíce postižené nádorem. „Největším ziskem bylo to, že jsem se na vlastní oči přesvědčil, že bez dokonalé anestezie se plicní chirurgie dělat nedá a že stejně tak jako přesná operační technika je nezbytné dobře ovládat péči o operovaného, a to nejen po čas operace, nýbrž i bezprostředně po operaci.“ Stejnou operaci pak hned napřesrok provedl v Hradci Králové. Postupně se v Bedrnově týmu „hrudníkářů“ stal odborníkem „na plíce“; od poloviny 50. let jezdil demonstrovat plicní resekce po Československu a také do Maďarska. V roce 1954 mu vyšla významná monografie Resekce plic.

Plicní chirurgie byla vynikající školou rodící se generace srdečních chirurgů. Sám Procházka už v roce 1951 operoval zúženou plicnici na zavřeném srdci.

K srdci

V roce 1956 Jan Bedrna zemřel, teprve devětapadesátiletý. Procházka se stal jeho hlavním pokračovatelem i nástupcem v čele Chirurgické kliniky. Tu náležitě zvelebil, přičemž prakticky celou druhou polovinu svého šéfování usiloval o vybudování samostatné Kardiochirurgické kliniky. Hradec Králové se jí dočkal až v roce 1985, těsně po jeho odchodu do důchodu (byla první svého druhu u nás).

Zdeněk Fejfar v knize Česká kardiologie a kardiologové (Galén, 2001) uvádí Procházkovy průkopnické operace v tomto pořadí: valvulotomie plicnice podle Brocka 1952, operace mitrální stenózy 1953, náprava koarktace aorty 1955, vytvoření spojky podle Blalocka a Taussigové u Fallotovy tetralogie 1956, uzavření defektu síňového septa zavřenou cestou podle Sondergaarda 1957, uzavření síňového defektu na otevřeném srdci v hluboké hypotermii 1958 a v témže roce i s použitím mimotělního oběhu. V roce 1966 pak náhrada mitrální a aortální chlopně za mechanickou.

Za tímto stručným výčtem „rekordů“ se ovšem skrývalo obrovské množství přípravných prací. „Poněvadž jsme neměli operační sál vhodný pro chirurgické pokusy, dělali jsme své operační studie (na psech, FH) na posluchárně chirurgické kliniky. Byla prostorná, podlaha a zčásti i stěny byly kryté dlaždičkami. Na posluchárně jsme mohli začínat s pokusy samozřejmě až po skončení výuky – a také až po skončení vlastní práce na klinice. S vděčností a s obdivem vzpomínám na několik nadšenců, nejen lékařů chirurgické kliniky, ale i anesteziologů, operačních sester, kardiologů, biochemiků, hematologů, jejich laborantek a zřízenců, kteří po skončení své práce bez jakékoli odměny či nároku na náhradní volno zůstávali mnohdy do noci na našem improvizovaném operačním sále. Tito lidé, jimž žádná sláva z této práce nekynula, pomáhali rádi a se zájmem.“ Z aktivit mimochirurgických profesor Fejfar vyzdvihuje tuto: „Největší zásluhou Procházkovou však byla jeho odvaha, kterou se zapsal do historie vzniku Dětského kardiocentra v Praze. Dne 10. září 1974 adresoval ministru zdravotnictví ČSSR Předběžný návrh na zajištění operativní léčby vrozených srdečních vad u novorozenců a batolat a stal se jedním z iniciátorů schůzek u primátora hlavního města Prahy a na ministerstvu zdravotnictví, na jejichž základě pak Dětské kardiocentrum v Praze-Motole vzniklo. (Značná část mimopražských kardiochirurgů se totiž na projekt Dětského kardiocentra v Motole dívala s žárlivou nevolí.)

K duši chirurga

„Za tisíce operačních hodin se jaksi dostal chirurgický prstoklad do krve. A nebyla to jen technická zručnost, jíž jsme se naučili, ale i cit pro tkáň, který nutil zacházet šetrně se strukturami, jimiž se musí někdy chirurg prodírat k podstatě toho, co má úspěšně řešit. I ten nejslavnější pianista se dopracovává k mistrovskému provedení Beethovenovy Appassionáty vytrvalým, trpělivým hraním etud. Cílem není pouze zvládat stále dokonaleji hru prstů, ale i pronikat do duše skladby. Představuji si, že nějak obdobně, každodenní šedivou operační praxí, roste chirurg. Jsou totiž dva typy chirurgů. Jedni zůstanou při dokonalém zvládnutí operační techniky a stanou se z nich poctiví, v dobrém slova smyslu řemeslní chirurgové, kteří, pokud se nesnaží přeskočit výši laťky úměrnou jejich technickým schopnostem a teoretickým vědomostem, mají velkou cenu pro společnost. Jestliže se však k těmto základním schopnostem přidruží cílevědomá zvídavost, studium patologie a fyziologie s možností v laboratorních pokusech si ověřovat správnost a oprávněnost vlastních záměrů, které mají být realizovány v klinické praxi, pak máme před sebou typy chirurgů, kteří závratně posunuli a ovlivnili rozvoj chirurgie.“

Poslední ukázka pochází z knihy Vivisectio mundi profesora Ctirada Johna (Galén, 2011):

„Na jednom z imunologických potsympoziálních posezení jsme si v přátelském rozpoložení přehrávali „scénky z manželského života“. Docentka Jitka Procházková vyprávěla o rodinných nedělích na víkendové chalupě. Bylo to vážné povídání a trochu vybočovalo ze série rozverných příhod. Téměř pravidelně Jitka pozorovala, že pan profesor, v jejím podání ovšem Jaroslav, myšlenkami bloudí v jiném světě a zapomene pochválit oblíbený moučník. Návrat do Hradce Králové proběhl vždy standardně. Hned po vyložení zavazadel z automobilu pan profesor spěchal na své oddělení v nemocnici. Tam pohovořil s pacientem, který byl připravován k pondělní operaci. Rozptyloval jeho chmury, často používal i humoru. Po překontrolování předoperačního režimu se už klidnější vrátil domů. Veselé bývaly u Procházků až úterky a středy, kdy už se dalo vytušit, že operace vrátila pacienta do kvalitního života. O předoperačním půldni v rodině proslulého kardiochirurga profesora Jaroslava Procházky jsem několikrát hovořil s mediky. Vnímali ten příběh mnohem intenzivněji než přednáškovou dvouhodinovku z lékařské etiky.“

„Chirurg musí mít oči orla, srdce lva a ruce ženy“, praví stará pravda. U kardiochirurga to platí dvojnásob. A pokud si někdo dokáže tuto jedinečnou trojkombinaci uchovat po více než čtyřicet let a provést s ní 12 000 operací (aniž přitom ztratí elementární lidskou citlivost), nezbývá než tiše smeknout.

Jaroslav Procházka zemřel v Hradci Králové 29. prosince 2003, pár dní před svými jedenadevadesátinami.

ADRESA PRO KORESPONDENCI

Ing. František Houdek, Synkovská 13, 160 00 Praha 6, e-mail: frthek@gmail.com

zpět