První srdce z druhé ruky
Dne 10. listopadu 1983 si třiačtyřicetiletý technik Josef Divina z Řepiště u Vratimova ještě dopřál na dílně v Nové huti pravidelnou svačinku s cigaretkou. Pak se zhroutil. Z pohledu lékařské statistiky vcelku zákonitě: Ve dne tvrdá práce v huti, po večerech a víkendech ještě drsnější záběr na stavbě rodinného domu. Dřina od slunka do slunka, v létě v zimě. A životospráva? „Moc jsem se tehdy nerozmazloval, nebylo kdy. K snídani často jen kostka cukru, cigareta a silný turek, k obědu chleba tlustě namazaný sádlem.“
Sotva se nastěhoval do své novostavby, přišel stres z nepříjemného rozvodu, následovala starost samotného chlapa o svěřené děti. Chvíli to vypadalo na happy end, to když se ve dvaačtyřiceti podruhé – tentokrát šťastně – oženil. Jenže namísto kýžené pohody se dostavil infarkt myokardu. V ostravské nemocnici druhý. Přidaly se oboustranný zánět plic a trombóza nohy.
„Do Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze mě vezli jako trosku, která to má spočítané,“ vzpomínal, když jsem ho deset let poté navštívil doma.
Počátkem roku 1984 mu lékaři v IKEM řekli natvrdo: „Buď pár týdnů života, nebo transplantace srdce.“ Tehdy ani pořádně nevěděl, co to je.
Navzdory poměrně vzácné krevní skupině pro něj našli (ženské) srdce, ale během předoperační přípravy jeden z posledních testů nevyšel. „V tu chvíli mi povolily nervy a já tam všechny seřval.“
Krátce na to se pádem z lešení zabil pětatřicetiletý muž. Jeho „imunologie“ pasovala.
Z oněch památných posledních dvou dní ledna 1984 si pan Divina nepamatoval vůbec nic. Zato kardiochirurgové Pavel Firt, Jaroslav Hejnal a Vladimír Kočandrle, kardiolog Juraj Fabián, imunoložka Věra Hašková, a jistě i všichni další aktéři na den první úspěšné transplantace srdce v České republice (a zemích socialistického bloku vůbec*) nikdy nezapomenou.
„Transplantace srdce měla několik nezbytných podmínek,“ vzpomíná šéf týmu a tehdejší ředitel IKEM Vladimír Kočandrle, rozhodující to hybatel českých transplantací (nejen) srdce, „kromě odpovídající úrovně cévní chirurgie a kardiochirurgie a samozřejmě kardiologie to byla zkušenost s imunosupresí – tu jsme získali u přenosů ledvin (v IKEM se prováděly od roku 1966, pozn. FH). Dále zvládnutí endokardiální biopsie ke kontrole rejekce a získání cyklosporinu k imunosupresi – ten jsem od Sandozu vyloudil zadarmo, protože jsme byli nejrenomovanější transplantační pracoviště ve východní Evropě. A konečně: Základní zkušenosti jsme nabrali u profesora Cabrola v Paříži; to byl vedle Shumwaye v Americe a Barnarda v Jižní Africe jediný, navíc nám geograficky nejbližší kardiochirurg, kterému transplantace srdce dopadaly dobře (Christian Cabrol provedl koncem dubna 1968 první úspěšnou transplantaci srdce v Evropě, FH). Rutinu jsme pak nabyli doma na psech. Začátkem prosince jsme měli všechno připravené, včetně potenciálních příjemců. Od té doby náš secvičený dvacetičlenný tým držel pohotovost, i přes Vánoce a na Silvestra… Čekalo se na dárce.“
Navazuje hlavní operatér Pavel Firt: „Pokud si vzpomínám, dárce přivezli 30. ledna někdy mezi šestou a sedmou večerní. Náš devítičlenný tým** začal okolo desáté, skončili jsme před druhou po půlnoci. Všechno šlo tak hladce, že jsme se tomu až divili. Pominu-li únavu, bylo to uprostřed noci, cítil jsem samozřejmě radost a uspokojení. Ale někde uvnitř i trochu smutku. Právě jsem dosáhl svého vrcholu a věděl jsem, že nic vyššího už nepřijde. Jako když horolezec vystoupí na vrchol a ať na něm pobude jak dlouho chce nebo může, čeká ho jen sestup.“
Pooperační „návrat do života“ nebyl pro pacienta snadný. Zpočátku stačilo udělat dva kroky, a nemohl popadnout dech. „Domluvili jsme se, že domů půjdu, když udělám dvacet dřepů a odejdu po svých. No, chvílemi to bylo horší než za mrazů na stavbě baráku.“
Cvičil i v noci na posteli. 16. března šel domů, 27. srpna se vrátil do práce. V tom měl světový primát. V létě dojížděl na kole (dvakrát sedm kilometrů), v zimě kvůli riziku nachlazení autem.
„Na sádlo, bůček, cigarety a alkohol, s výjimkou skleničky plzeňského po jídle, jsem zapomněl. Dal jsem se na sport, ovoce, zeleninu.“ K tomu denně polykal okolo deseti prášků především k potlačení imunitní reakce a stabilizaci krevního tlaku.
V kondici, kterou odhadoval na zhruba 60 % dřívější, žil Josef Divina přes třináct let. Zemřel 6. června 1997 na selhání ledvin vyvolané dlouhodobou farmakologickou zátěží organismu.
Zlatá slepá ulička
Do dnešní doby IKEM provedl přes 900 transplantací srdce, Centrum kardiochirurgie a transplantační chirurgie v Brně přes 400 (první se tam uskutečnila počátkem července 1992 pod vedením Jana Černého). Pacient IKEM „číslo tři“, v současnosti 77letý, přežívá třicátý rok (od 23. října 1984), přičemž na Wikipedii uváděné nejdelší přežití s transplantovaným srdcem je bez tří týdnů 31 let (1978–2009, operatérem byl výše zmíněný průkopník Norman Shumway).
Přes veškerý obdiv však je transplantace srdce (jakkoli zatím nenahraditelná) slepou uličkou. Život zachraňuje za cenu smrti někoho jiného, přičemž s dalším vývojem medicíny bude potřeba stále víc přesahovat počet dárců (už dnes se u nás na vhodné srdce čeká v průměru jeden rok). A jelikož umělé srdce se zatím hodí spíš pro překlenutí doby čekání na vhodného dárce (viz texty v předchozích číslech tohoto časopisu) a pěstování náhradních orgánů z kmenových buněk příjemce ještě loni leželo za horizontem reálně dostupných událostí, nelze tu nevyzdvihnout úlohu prevence srdečních onemocnění. Tehdy před dvaceti lety mi Josef Divina řekl: „Mně transplantace zachránila život. Ale nejde jen o to. Na mně by lidi měli pochopit, že i když se momentálně cítí jako mistři světa, nejsou ze železa. A že zdraví je dar, který se musí ctít a pěstovat. Protože ne každý musí mít takové štěstí jako já.“
Význam zdravého životního stylu vyzdvihl k stáru i „Kolumbus“ srdečních transplantací Christiaan Barnard: „Kdybych se dříve býval zaměřil na prevenci srdečních onemocnění spíše než na záchranu života 150 lidí, mohl jsem zachránit životy 150 milionů lidí.“
* O vůbec první transplantaci srdce v tzv. socialistických zemích pobude jak dlouho chce nebo může, čeká ho jen sestup.“ se už v červenci 1968 (cca sedm měsíců po premiantu Barnardovi v jihoafrickém Kapském Městě) pokusili bratislavští kardiochirurgové Karol Šiška a Ladislav Kužela, ale tento pokus daleko předběhl dobu a místo. Pacientka zemřela ještě na operačním stole. Nejméně tři pokusy před rokem 1984 proběhly také v Sovětském Svazu (operatér Vladimir Ivanovič Burakovskij).
** Vlastního zákroku se přímo na sále účastnili chirurg-operatér, tři asistenti, dvě instrumentářky, anesteziolog se sestrou a tzv. obíhající sestra, tedy „instrumentářka instrumentářek“. Dnes stačí osob méně.
ADRESA PRO KORESPONDENCI
Ing. František Houdek, Synkovská 13, 160 00 Praha 6, e-mail: frthek@gmail.com
zpět