Umělé srdce – dějství třetí
Minule jsme tu hovořili o umělém srdci Jarvik z 80. let minulého století. Po několika pokusech bylo počátkem 90. let jeho používání jako trvalá náhrada srdce zastaveno, k překlenování doby čekání na orgán vhodný k transplantaci, popř. k zotavení vlastního srdce po operaci či nemoci však – průběžně vylepšované – sloužilo dál.
Zázrak bioniky …
V pondělí 2. července 2001 v židovské nemocnici v kentuckém Louisvillu dostal devětapadesátiletý Robert Tools první na světě permanentní umělé srdce, které nemuselo být napojeno na vnější přístroje. Implantace trvala sedm hodin, provedli ji chirurgové Laman Gray a Robert Dowling, když ji předtím natrénovali na pětačtyřiceti telatech. Pan Tools byl, řečeno s jeho lékaři, „mimořádně nemocný“; neměl jen zničené srdce (prodělal několik těžkých infarktů), ale trpěl i cukrovkou a malfunkcí jater a ledvin, což dohromady vylučovalo možnost transplantace. Odborníci mu dávali dvacetiprocentní naději, že s umělým srdcem přežije měsíc. Zemřel po pěti měsících (30. listopadu 2001) na vnitřní krvácení a selhání řady orgánů.
AbioCor jako první umělé srdce pracuje autonomně (médiem, které stahuje síně a komory, není plyn přiváděný zvenčí, ale uzavřený systém s hydraulickou kapalinou). Tento titano-plastový vzdálený derivát Jarviku 7, vyvinutý firmou Abiomed, je veliký asi jako grapefruit a váží necelý kilogram, s vnitřní baterií asi 1,5 kg. Vnitřní (lithiová) baterie vydrží půl hodiny, dobíjí se z (rovněž lithiového) akumulátorku připevněného k opasku (ten po nabití vydrží čtyři hodiny). Dobíjení probíhá bezdrátově, přes kůži, což představuje významný pokrok, protože u všech předchůdců s externími přívody pronikala podél kabelů a hadiček do těla pacientova infekce. Další velkou vymožeností AbioCoru je, že při jeho tepotu (tak tichém, že jej stěží lze zaslechnout stetoskopem) nevzniká v komorách podtlak – právě kvůli jeho vyrovnávání museli být pacienti s Jarvikem napojeni na složitou aparaturu velikosti automatické pračky.
… a přesto málo
Druhý příjemce, 69letý Tom Christerson, dostal Abio- Cor v září 2001. Zemřel 7. února 2003, tedy po necelých sedmnácti měsících, na selhání přístroje, jemuž se porouchala membrána (životnost první verze se odhadovala na 1–2 roky).
Kromě dvou výše uvedených mužů dostalo AbioCor dalších dvanáct lidí (naposledy v květnu 2004) s průměrným přežitím pět měsíců (přitom dva zemřeli rovnou na operačním stole, dva do dvou měsíců po implantaci). Jelikož to bylo významně déle, než činila předpokládaná doba přežití při léčení dosavadními povolenými prostředky, vydal 5. září 2006 FDA povolení implantovat AbioCor jako trvalou umělou srdeční náhradu pacientům s těžkým srdečním selháním, u nichž není indikována transplantace srdce a kteří bez zásahu nemají před sebou víc než měsíc života. Cena přístroje činila v té době 250 000 dolarů.
V současné době je na světě verze AbioCor II, o třetinu menší a s předpokládanou výdrží pět let.
Česká stopa
V 70. letech 20. století vyvinul umělé srdce tým profesora Jaromíra Vašků z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně (tehdy se jmenovala Univerzita J. E. Purkyně). Při testech na telatech fungovalo celkem dobře, nicméně pokusy o připojení pacientů na umělé srdce už tak úspěšné nebyly, pročež se od nich upustilo.
Totální umělá náhrada srdce byla (arci překlenovací, nikoli trvalá, a pracující kontinuálně, nikoli v pulsech) u nás poprvé použita 3. dubna 2003 v IKEM jako první v zemích východní Evropy. Konkrétně šlo o dvě čerpadla velikost budíku, nošená na břiše a napájená i řízená z aparatury u postele. Díky nim se 57letý pacient Antonín Tuček po měsíci dočkal srdce vhodného k transplantaci.
Zatím naposledy se vynikající úroveň naší kardiochirurgie a invazivní kardiologie projevila v případě 37letého Jakuba Halíka. Ten dostal 3. dubna 2012 dvě čerpadélka rovnou místo srdce do hrudi (jako druhý na světě tak měl v sobě náhrady za obě srdeční komory, první případ však skončil v Texasu smrtí pacienta týden po implantaci). Jakub Halík žil s touto dočasnou náhradou – „bez tepu“, jak řekl v jednom z rozhovorů – přes půl roku, tedy déle než mnozí s náhradou trvalou. Vhodného srdce k transplantaci se přesto nedočkal – zemřel na selhání jater zapříčiněné aspergilovou sepsí organismu.
Vzdálené horizonty
Do časů, kdy bude umělé srdce rutinně k dispozici (jako třeba v případě slavného kapitána Picarda z televizního sci-fi seriálu Star Trek), máme ještě hodně daleko. V tomto smyslu mohou být zajímavé intervaly mezi jednotlivými přelomy: duben 1969 (Cooley/Liotta) – prosinec 1982 (de Vries/Jarvik) – červenec 2001 (Laman Gray + Robert Dowling /AbioCor). Doba mezi nástupy jednotlivých „generací“ umělých srdcí se dosud prodlužovala a je vůbec otázka, zda vývoj tímto směrem bude vzhledem k očekávanému rozvoji tkáňového a orgánového bioinženýrství („oprava“ poškozeného srdce kmenovými buňkami pacienta, resp. náhrada nevratně poškozeného srdce novým, vypěstovaným z kmenových buněk pacienta) vůbec pokračovat.
Existuje však i cesta jiná než chirurgicko-technologická, cesta v konečném důsledku takříkajíc behaviorální. Například profesor Prokop Málek ve své knize Záhady a taje medicíny z roku 1989 konstatuje: „… V dlouhodobé prognóze vědy se transplantace stanou zbytečnými. Onemocnění, která dnes vedou k nevratnému poškození srdce, bude možné účelně léčit nebo jim dokonce zabraňovat…“
ADRESA PRO KORESPONDENCI
Ing. František Houdek, Synkovská 13, 160 00 Praha 6, e-mail: frthek@gmail.com
zpět