Mistr nože v srdci
Vlastně pocházel z Rakouska – narodil se 26. ledna 1909 v Melku, městečku na Dunaji asi 70 kilometrů západně od Vídně, kde byl jeho český otec finančním úředníkem. Do obecné chodil ještě ve Vídni, na gymnázium už v československém Brně.
Pár dní po promoci v roce 1934 na Masarykově univerzitě ho zakladatel brněnské univerzitní chirurgie Julius Petřivalský přijal na fakultní kliniku. Tam Navrátil působil do roku 1952.
V roce 1946 pak spolu s habilitací založil v rámci I. chirurgické kliniky neurochirurgické oddělení. A jelikož podle vlastních slov neměl na neurochirurgii nervy, přešel ke kardiochirurgii, tehdy paradoxně nejstresovitější specializaci. Tu rozvíjel profesor Jan Bedrna, který v roce 1951 na Lékařské fakultě v Hradci Králově provedl u nás první operace uvnitř srdce.
V roce 1952 Jan Navrátil nastoupil do čela II. chirurgické kliniky brněnské lékařské fakulty. Ve stejném roce zahájil systematický kardiochirurgický program.
Koncem jara 1953 zde provedl svou první srdeční operaci – mechanické rozrušení částečně srostlé mitrální chlopně. Rozrušení (komisurolýza) nebo rozříznutí (komisurotomie) mitrální chlopně takzvanou zavřenou cestou, tedy při bijícím srdci, představovala nejčastější a často vlastně jedinou dostupnou operaci na srdci. Prováděla se buď jen tlakem prstu, nebo častěji speciálním nožíkem, jakýmsi prstýnkem s ostrým břitem, který si operatér nasadil na první článek ukazováku a kterým pak po hmatu protínal srůsty chlopně.
Rok nato byl jmenován profesorem.
Operace ve vaně
Po důkladné přípravě na mrtvých lidech a živých psech se na jaře 1956 profesor Navrátil odvážil ke své první operaci na otevřeném, tedy zastaveném srdci.
Přístroj na mimotělní oběh krve neexistoval – operatér tudíž musel zákrok stihnout a oběh obnovit do 4–5 minut po zastavení, jinak by kvůli nedostatku kyslíku odumřely mozkové buňky. Pokud se však operovaný pacient poněkud podchladil, jeho metabolismus se zpomalil a nároky neuronů na kyslík klesly. Zákrok mohl trvat dvakrát až třikrát déle, podle stupně podchlazení. Naproti tomu s klesající teplotou rostla zase jiná rizika: ohřívání zabralo víc času, srdce hůře „naskakovalo“ a podobně.
Navrátil tehdy pracoval s podchlazením na zhruba 30 °C. Dosáhl ho kontrolovaným ochlazováním pacientky ve vaně studenou vodou a pak ledem. Na vlastní operaci tím získal asi sedm minut času. Během ní zalátal vrozeně netěsnou mezisíňovou přepážku.
Do konce roku 1957 uskutečnil podobných operací na tři stovky.
Avšak jakmile se po otevření srdce ukázala vada složitější, bylo zle – časově náročnější operace zůstávaly pořád nedostupné.
V té době se v USA objevovaly první přístroje schopné bez poškození pumpovat krev do těla a současně ji přitom okysličovat. Klinika na ně sice neměla peníze, ale Navrátilovi posloužily k inspiraci – se svými asistenty vyvinul cirkulátor vlastní. S jeho pomocí v únoru 1958 poprvé ve střední a východní Evropě operoval na zastaveném srdci s mimotělním oběhem. Šlo opět o uzavření přepážky v srdci, tentokrát mezi síní a komorou. Téhož roku pak – při teprve čtvrtém zákroku tohoto druhu na světě – odstranil zevnitř srdce nádor velikosti pomeranče.
V roce 1959 obdržel Navrátil Československou cenu míru a Zlatou medaili Jana Evangelisty Purkyně. Dva roky poté jako první u nás v mimotělním oběhu korigoval Fallotovu tetralogii. V roce 1962 jako jeden z velmi mála nestraníků dostal Řád práce.
Pocta utopená v obstrukcích
Dalším zdolaným stupněm ke kardiochirurgickému Olympu stále slavnějšího Brňana se staly implantace chlopní.
Srdeční chlopně se nejčastěji poškodí při angínách a akutním kloubním revmatismu. Chronické zánětlivé změny vedou buď ke srůstům, což vyvolává snížený průtok krve, nebo k zúžení a následnému zkrácení, potom se přidává i nedomykavost.
V letech 1963–1965 Navrátil postupně implantoval umělou chlopeň aortální i mitrální – v podstatě šlo o kuličkové ventilky z polypropylenu a teflonu – opět jako první v Československu. Následovalo zvolení členem-korespondentem ČSAV.
Pamětníci o něm hovoří jako o vynikajícím operatérovi a výborném organizátorovi. „Byl po všech stránkách osobnost, systematik ve všem, co dělal. O pacientech věděl všechno, na každý zákrok se důkladně připravoval. Pamatuji i na jeho skvělé přednášky, uměl navíc výtečně kreslit,“ vzpomíná jeho žák Miroslav Bednařík. „A na sále? Bylo radostí dívat se na jeho fyziologické operování se zvláště jemnou a přesnou preparací. Zkrátka doktor, jaký se jen tak nenajde.“ Do roku 1967 uskutečnili na brněnské II. chirurgii téměř tři tisíce operací srdce.
V této době přišlo vyznamenání, které přineslo mnoho trpkosti.
V květnu 1966 dostal nabídku na místo řádného profesora lékařské fakulty ve Vídni a přednosty její II. chirurgické kliniky. „Příslušné orgány“ nabídku odmítly. Senát vídeňské univerzity však o Navrátila stál tolik, že ho v konkurenci velmistrů skalpelu z celé západní Evropy přesto vybral jako nejvhodnějšího.
„Mnozí činitelé brněnské lékařské fakulty, kteří by mě předtím nejraději viděli za dveřmi, najednou nechtěli dát souhlas,“ vzpomínal pan profesor v roce 1991. „Musel jsem to vzít přes Univerzitu Karlovu. Trvalo to přes rok, jednal jsem s řadou vysokých hodnostářů. Nakonec mne uvolnili.“ Tak se – jistě i díky politickému uvolňování – stal zřejmě prvním československým vědcem, který mohl legálně pracovat v zahraničí.
V době vídeňských počátků ani nepomyslel na emigraci. Ještě v 70. letech pravidelně jezdil do Brna i do Prahy operovat, účastnil se zasedání kolegia lékařských věd ČSAV. V roce 1971 mu vyšla první monografie o kardiochirurgii u nás (Kardiochirurgie. Etiologie, diagnostika a chirurgická léčba vrozených a získaných srdečních vad).
Jenže začalo přituhovat. Původní sen o intenzivní tvůrčí spolupráci brněnského a vídeňského pracoviště se rozplynul. Náš stát svoji kardiochirurgickou chloubu ztratil – a zatratil.
Na krásném modrém Dunaji
Do Vídně si profesor Navrátil vzal dva spolupracovníky z brněnské kliniky (třetího „chirurga“ soudruzinadirigovali k hlídání předchozích tří).
Později své vídeňské začátky komentoval lakonicky: „Byly poměrně obtížné, ale překážky jsou od toho, aby se překonávaly. Nakonec jsem se prosadil prací.“
Už při projednávání svého nástupu dosáhl, aby k jeho chirurgické klinice přistavěli patro pro výzkumné oddělení. Brzy po nástupu zahájil program srdečních operací. Prvním světovým úspěchem ve Vídni se stává implantace umělé mitrální i aortální chlopně najednou (1968), následují použití nitroaortální srdeční pumpy (1969), implantace tří umělých chlopní najednou (1970), levostranné srdeční pumpy (1974) či biologické aortální chlopně (1976). Experimentální umělé srdce v teleti Esmeralda (1973) místní tisk označil za „světovou medicínskou senzaci z Vídně“.
V roce 1975 je profesor Navrátil jmenován i ředitelem Ústavu pro kardiologický výzkum Institutu Ludwiga Boltzmanna ve Vídni. Současně se dostavily i pocty: cena Nadace dr. Karla Rennera, Velký zlatý odznak za zásluhy o Rakouskou republiku, členství v Rakouské Akademii věd, Čestný prsten města Vídně.
V roce 1980 pan profesor z čela kliniky odešel, pár let ještě vedl Ústav kardiologického výzkumu.
Do Brna se vrátil jen na skok – převzít v roce 1991 čestný doktorát Masarykovy univerzity.
Jan Navrátil zemřel 17. června 1992 ve Vídni. Hlavním pokračovatelem jeho práce v Brně je dnes Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie.
ADRESA PRO KORESPONDENCI
Ing. František Houdek, Synkovská 13, 160 00 Praha 6, e-mail: Frantisek.Houdek@mfdnes.cz
zpět