Štika české meziválečné kardiologie. Před 30 lety zemřel Josef Brumlík, zakladatel prvního kardiologického ústavu na světě

Docent Brumlík přednášel jednou ve Spolku česko slovenských lékařů. „Chytrý člověk,“ prohodil poté jeden z posluchačů k profesoru mikrobiologie Ivanu Honlovi, „jen trochu zaujatý a novotářský.“

„Ivan Hrozný“, jak Honlovi přezdívalo medictvo, živě přisvědčil: „Novotářský, to on byl vždycky, to jsem pozoroval už před léty, když u mne dělal demonstrátora. On byl věčně s něčím nespokojený, pořád samý návrh, samá reforma. My jsme odjakživa nasávali bakteriální kultury z bujonů skleněnou rourkou ústy. Toť se rozumí, že se musí dávat zatracený pozor, aby se člověk nenapil, mně se infi kovalo několik nešikovných demonstrátorů tyfem. Ale bakteriologie není konečně žádný čaj o páté a medicína má svá rizika, pravda? A za ty dotace, co jsme od státu dostali, jsme také vyskakovat nemohli. Ale tenhle Brumlík si postavil hlavu, že ústy nasávat nebude. Koupil si ti ze svých peněz na rourky gumové nástrče a nasával gumičkami. Ono už to je v něm, to opozičnictví a novátorství.“

Tato alarichovská historka je pro Josefa Brumlíka typická, ostatně autor Medicíny v županu, stomatolog Oldřich Hlaváč (Alarich), byl jeho dobrým přítelem. Jistě nikoli náhodou profesor Zdeněk Fejfar, pamětník a velký znalec dějin naší medicíny, nazýval Brumlíka „štikou české meziválečné kardiologie“.

Josef Brumlík pocházel z Rokycan (narodil se 18. ledna 1897). Doktorát medicíny získal v roce 1921 na Karlově univerzitě. Po promoci stážoval ve Vídni, Curychu, Bernu, Paříži a v Hamburku (tam u významného internisty Hugo Schottmüllera, objevitele původce bakteriální endokarditidy).

Už během studií vstoupil do pražského výtvarného světa, počátkem 20. let se dokonce na řadu let stal generálním sekretářem Umělecké besedy, což věru nebyla žádná legrace. Musel řídit rozpočet, shánět sponzorské dary, pořádat výstavy a k tomu všemu navíc dohlížet na stavbu nové budovy Besedy. Mimochodem, právě v této budově Voskovec s Werichem uvedli v dubnu 1927 svoji první divadelní hru West Pocket Revue.

Mezi umělci, hlavně malíři, měl doktor Brumlík mnoho přátel, patrně nejbližší mu byli Václav Rabas a hlavně Josef Šíma (Šímova dcera Aline si později vzala Brumlíkova syna Jiřího).

Veškerá tato „uměno-manažerská“ aktivita však Brumlíkovi nebránila ve výsostném vykonávání lékařského řemesla; působil na II. interní klinice a na srdečním oddělení fakultní polikliniky (od roku 1937 jako jeho přednosta). Podílel se na vzniku Československé kardiologické společnosti (letos v polovině prosince uplyne 80 let od jejího založení) a stal se jejím prvním jednatelem. V roce 1932 byl po úspěšné habilitaci jmenován docentem patologie a terapie nemocí vnitřních. V té době při kardiologickém oddělení univerzitní polikliniky zakládá a v letech 1932–1939 obětavě vede Sociální poradnu pro choré srdcem. Z té doby také pochází jeho zřejmě nejvýznamnější český spis, monografie Klinika vrozených poruch srdce a cév (1937).

Vědecky se zabýval zejména aterosklerózou malého krevního oběhu, Ayerzovým syndromem (onemocnění způsobené sklerózou plicních tepen) a diagnostikou nedomykavosti trojcípé srdeční chlopně. V roce 1938 byl jmenován mimořádným profesorem Univerzity Karlovy. Po prvním mezinárodním kardiologickém kongresu (1933 v Praze) přišel s nápadem založit samostatný kardiologický ústav (zatím se totiž všude na světě „srdcaři“ ztráceli mezi internisty). Měl stát na místě dnešní polikliniky na Karlově náměstí. Realizaci však zhatila nacistická okupace.

Brumlík, který byl židovského původu, odjíždí 15. dubna 1938 s Šímovou „dálkovou“ pomocí do Paříže, kde působí v Československém národním výboru. Koncem srpna 1940 pokračuje přes Portugalsko (ano, i on zažil svou „noc v Lisabonu“!) do Mexika, kde mu po značném úsilí vyřídil pobyt mexický kardiolog Ignazio Chavez. Spřátelili se spolu během Chavezovy studijní návštěvy Prahy koncem 30. let. Brumlík se v Mexico City stává šéfem kardiologie v tamní všeobecné nemocnici. A poněvadž si z Prahy přivezl hotový plán a jeho přítel Chavez má styky, začíná rokem 1944 v Mexico City fungovat první specializovaný kardiologický ústav na světě. Chavez se stává jeho ředitelem, Brumlík šéfem lékařských rezidentů a stipendistů.

Ústav však má ještě jednu zvláštnost: U hlavní posluchárny namaloval Chavezův švagr, slavný malíř Diego Rivera, dvě monumentální fresky z dějin výzkumu srdce (viz obrázky). Mezi tuto badatelskou elitu světové medicíny se dostali tři Češi: fyziolog Jan Evangelista Purkyně, internista Josef Škoda a patolog Karel Rokitanský (krátké připomenutí: Purkyně objevil nervová vlákna v srdci, určil nasávací schopnost srdce a vytvořil animaci srdeční činnosti, Rokitanský napsal německy monografii Defekty srdeční přepážky, Škoda ve spolupráci s Rokitanským vypracoval detailní popis vyšetření a diagnostiky srdce poslechem a poklepem).

S blížícím se koncem války Brumlík stále častěji zajíždí do Spojených států amerických; stává se naším zástupcem ve stálém výboru UNRRA, v roce 1946 podepisuje za Československo zakládací listinu Mezinárodní kardiologické společnosti (zakládajících zemí bylo 11, její první sjezd proběhl v září 1950 v Paříži, československá delegace se zúčastnit nesměla). Od počátku roku 1946 také přednáší na Newyorské univerzitě a působí v její fakultní nemocnici. Na podzim 1946 je jmenován přednostou fakultní polikliniky v Praze (v nepřítomnosti). Vrací se do Prahy, ale pouze přechodně. Brzy totiž pochopí politickou situaci a odjíždí (pravděpodobně teprve nyní s rodinou) zpátky do Ameriky, a to ještě dokonce se všemi svými obrazy. Počátkem roku 1949 je v Praze zbaven vedení polikliniky a práva přednášet.

V roce 1948 je jmenován docentem, roku 1959 profesorem univerzity v New Yorku.

Jeden z jeho amerických kolegů, doktor Charles E. Kossmann, na něho vzpomínal takto: „Skromný, důstojný, laskavý, idealistický, schopný, vzdělaný, zapálený, loajální a nade vše humánní. A právě lidskost v péči o nemocné v období, kdy technologické pokroky ohrožovaly a stále ohrožují – a vlastně stírají – podstatnou složku lékařovy péče o nemocného člověka, vnesl do výuky na New York University. Ať to byl chudý pacient na kardiologické klinice Bellevue Hospital, nebo velký podnikatel či snad dokonce vládní činitel, Joe Brumlík se k němu choval vždy stejně – se soucitnou starostí o nemocného člověka pečlivě uvažoval o nejvhodnějším způsobu léčby.“

Profesor Brumlík pracoval a žil medicínou do poslední chvíle svého života. Zemřel 29. dubna 1979 ve „své“ nemocnici v New Yorku po sérii srdečních infarktů.

Po Brumlíkově smrti se jeho syn Jiří se snachou Aline přestěhovali. V novém domě (rovněž v New Yorku) se ani nestačili pořádně zařídit, když do něj udeřil blesk. Noví obyvatelé byli naštěstí právě na obědě, ale převážná část obrazů (Čapek, Rabas, Rada, Tichý a další) shořela.

ADRESA PRO KORESPONDENCI

Ing. František Houdek, Synkovská 13, 160 00 Praha 6, e-mail: Frantisek.Houdek@mfdnes.cz