První krok na cestě k srdci
Na počátku 20. století to vypadalo, že skalpel dosáhl hranice svých možností. Obsáhl celé tělo, které už narkóza (1846) zbavila operační bolesti, a antisepse (1865) pooperační infekce. Tabu zůstávalo jediné místo – hrudník. Každý pokus o jeho otevření znamenal pro pacienta smrtelné nebezpečí.
Někdy během roku 1902 přivezli do městské nemocnice v Erfurtu již mrtvého muže. Nabral ho na rohy býk a odhodil na vidle tak nešťastně, že jeden jejich hrot mu propíchl hrudník. A i tahle malinkatá dírka stačila na to, aby raněný během převozu do nemocnice zemřel zadušením.
Svědkem konce tohoto případu byl i sedmadvacetiletý sekundář Ferdinand Sauerbruch (narozen 1875 v Barmen, dnes součást Wuppertalu). Promoval teprve před pár týdny, mozek ani duši neměl zatíženy rutinou tvrdého doktorského života. A tak mu ta epizoda nešla a nešla z hlavy.
Prvního října 1903 nastoupil na chirurgickou kliniku univerzity ve Vratislavi, kterou vedl profesor Johann Mikulicz-Radecki. Ten si před svým novým asistentem jednou postěžoval: „Statisíce lidí umírají na tuberkulózu plic jenom proto, že v hrudníku nelze operovat!“
Pro Sauerbrucha další pádný důvod k přemýšlení, tím spíš, že tuberkulózou trpěl i jeho otec… A potom jednou, bylo to ve tři ráno, dostal nápad.
Představivost
Proč vlastně je vnitřek hrudníku tak nepřístupný? Zkusme si to alespoň zjednodušeně představit: mezižeberní svaly roztahují hrudník, k jehož vnitřnímu povrchu pevně lne vnější povrch plic, takže plíce se rozpínají spolu s hrudníkem, a tím nasávají vzduch. Soudržnost hrudníku a plic je možná díky tomu, že je mezi nimi oproti atmosféře relativní podtlak (zhruba sedmina normálního tlaku). Když se podtlak poruší, třeba otvorem po píchnutí vidlemi nebo po řezu skalpelem, přilnavost obou ploch zanikne, vniklý vzduch je od sebe „odfoukne“. Plíce se smrští, člověk nemůže dýchat.
A na co přišel Sauerbruch? Později napsal: „Najednou jsem si v plném rozsahu a jasně uvědomil toto: současné technické možnosti jsou postačující k tomu, aby nitrohrudní prostor nemocného byl zásahem zvenčí vystaven tlaku odpovídajícímu přibližně podtlaku v hrudníku.“
Svobodní zaměstnanci tehdy mohli bydlet v areálu kliniky a s pracovní dobou se také nedělaly takové cavyky, takže zaujatý doktůrek ihned sehnal dva laboranty a ještě téže noci se dali do práce. Dílo dokončili během pár dnů. První podtlakovou komoru na světě tvořil větší skleněný válec s ventilovým průchodem připojitelným na vývěvu a se třemi otvory utěsnitelnými manžetami – větší pro hlavu pokusného zvířete, dva menší pro ruce chirurga. Sauerbruch potom umístil dovnitř uspaného psa. Hlavu mu nechal čouhat ven (aby mohl dýchat při normálním tlaku) a v komoře snížil tlak. Pak psovi široce otevřel hrudník. Obávaný pneumothorax se nekonal, pes dýchal normálně. „Srdce mi bušilo a čelo se mi perlilo potem, neboť jsem si uvědomoval, že se mi podařila velká věc, která přispěje k uzdravení mnoha nemocných.“
Emoce
Po několika dalších úspěšných pokusech šel vynálezce vše ohlásit šéfovi. Při následném předvádění však selhalo těsnění a králík uhynul. Profesor se rozzuřil: „Vy hochštaplere! Co si to ke mně dovolujete? Koukejte zmizet! Ven!“
Náhle nezaměstnaný lékař si našel místo na malé soukromé klinice, jejíž osvícený majitel mu dokon- ce poskytl prostor k experimentování. Sauerbruch tam vytvořil velkou komoru, kam se vešel chirurg celý. Fun- govala bezvadně, podtlak operatéra nikterak neomezo- val. Jednomu z pokusů byl přítomen i Mikuliczův bu- doucí zeť, a tak se jednoho dne objevil sám pan profesor, sice stále nedůvěřivý, ale zároveň už alespoň elementárně informovaný. Zhlédl operaci, osobně vlezl do komory – a pak svému asistentovi podal ruku a nabídl mu k dalšímu výzkumu veškeré možnosti své kliniky. (Profesor Mikulicz-Radecki ostatně lékařské instrumentaci docela fandil; sám v roce 1881 zkonstruoval jeden z prvních ezofago- a gastroskopů.)
Další, ještě lepší komora měla délku 1,5 m, šířku 1 m a výšku 1,3 m. Vešel se tam právě operační stůl a na židlích sedící operatér a asistent. A právě toto zařízení hrálo hlavní roli na 33. kongresu Německé chirurgické společnosti, konané v dubnu 1904 v Berlíně. Nezkušený Sauerbruch nervózně odpřednášel, ledově klidný Mikulicz pak brilantně odoperoval psa. Ohlas byl obrovský, všichni cítili, že jejich obor se konečně zase pohnul vpřed.
Po tomto úspěchu nechal Mikulicz postavit komoru pro operování lidí. Přes veškeré jištění (kupříkladu paralelně připojená ruční vývěva, kdyby „vypnuli proud“) však hned při první operaci selhala a pacientka zemřela.
Zdrcený Sauerbruch utekl do svého pokoje a vrhl se tváří dolů na postel. Po chvíli za ním přišel Mikulicz: „Neztrácejte hlavu! Vaše myšlenka a vaše zařízení jsou zcela správné. Nesmíme připustit, aby nad námi zvítězily záludnosti techniky!“
Vytrvalost
Dlouho hledali na přístroji závadu, která způsobila selhání. Žádnou nenašli. Známý Pasteurův výrok zde zapůsobil přesně opačně: „Někdy náhoda nepřeje ani těm nejlépe připraveným!“
Další pacientkou, opět v nové, ještě důkladněji připravené komoře byla žena s nádorem za hrudní kostí. Operaci dřív naprosto nemyslitelnou provedl Mikulicz v takové pohodě, že pacientka za deset dní opustila špitál. Do roku 1905 pak společně se Sauerbruchem provedli šestnáct úspěšných operací lidí (dvě v mezihrudí, osm na plicích, jednu na srdci a pět na jícnu). V témže roce pětapadesátiletý Mikulicz zemřel, čerstvý docent Sauerbruch poté vratislavskou kliniku opustil. Nástupce v čele kliniky mu vystavil dobropis, který obsahoval mimo jiné tato slova: „Sauerbruchův přístroj svědčí o jeho vysokém lékařském důvtipu, fyziologických znalostech i jeho zručnosti jako operatéra a ve stejné míře o jeho ohromné energii, které bylo třeba ke zdolání nejrůznějších překážek, stavějících se stále v cestu.“
Sauerbruch sám svého vynálezu využil k provedení řady dříve nedostupných hrudních operací (např. 1931 se mu jako prvnímu na světě podařilo odstranit srdeční aneurysma po infarktu myokardu). Podtlaková komora, posléze její mnohem jednodušší přetlaková varianta a nyní intubační narkóza s řízeným rytmickým dýcháním plic konečně zpřístupnily plíce a srdce. Kolika lidem od té doby vrátily zdraví či zachránily život?
Extinkce
„Ze života učencova jest kromě jeho spisů pamětihodný pouze rok narození a úmrtí,“ tvrdil vynikající německý fyziolog Johannes Müller (mimochodem, v sedmapadesáti spáchal sebevraždu). Chtěl tím říci, že osobní záležitosti jsou v dějinách vědy bezvýznamné. To je názor legitimní a pro oblast věd exaktních i naprosto platný. Pokud však nechceme jen honit laciné senzace, ale poznávat člověka se vším všudy, mohou být osobní životy a osudy velikánů skvělou univerzitou. Berte tak, prosím, i poslední kapitolku této vzpomínky.
V roce 1932, z něhož pochází jeho nejznámější portrét, představoval Sauerbruch vůdčí osobnost německé chirurgie; řídil nejvýznamnější německou nemocnici Charité v Berlíně, vedl katedru na tamější univerzitě. Byl údajně 54krát nominován na Nobelovu cenu, ale místo ní nakonec mezi prvními obdržel „jen“ Německou národní cenu, kterou Hitler zřídil jako truc Nobelově ceně poté, co ji dostal německý antinacista Carl von Ossietzky.
Sauerbruch sympatizoval s nacismem, namočil se v pokusech s lidmi v koncentračním táboře v Ravensbrücku (tam byly ženy infikovány různými infekcemi k ověřování účinnosti léků vyráběných německým farmaceutickým průmyslem). Coby kapacita byl kupříkladu (společně s dalším prominentním chirurgem Karlem Gebhardtem, po válce popraveným za pokusy na vězních) povolán do Prahy pečovat o zraněného Reinharda Heydricha.
Po skončení války Charité připadla do ruské okupační zóny, ale Sauerbruch (z obžaloby z podílu na nacistických zločinech vyklouzl) v ní pro svůj věhlas působil dál; soudruzi ho poslali do penze až v listopadu 1949, kdy byl jeho zdravotní stav zcela neúnosný. On byl vždycky značně autoritativní, ke stáru i konzervativní. Své podřízené terorizoval, ale dlouho to fungovalo ku prospěchu věci. Větší problémy začaly s prvními projevy stařecké demence. Sauerbruch dělal chyby, ale neuznával je a své neúspěchy házel na druhé. Když zase jednou při operaci frapantně „zařízl“ pacienta, tehdejší komunistický šéf východoberlínské akademie věd Josef Naas stížnost odmítl přibližně těmito slovy: „Proti milionům životů, o které jde v boji dělnické třídy, těch pár tuctů na operačním stole neznamená nic. Jméno Sauerbruch my potřebujeme!“
Notorický chirurg Sauerbruch si po odchodu z Charité otevřel soukromou „kliniku“ u sebe v bytě, kde operoval na jídelním stole v obýváku. Sousedé z jeho bytu občas slýchali nelidský řev nemocných. Zoufalá paní Sauerbruchová marně prosila lékařskou komoru o nějaký zákrok.
Ferdinand Sauerbruch zemřel roku 1951 na těžkou sklerózu mozkových cév. Jeho posledním hnutím těsně před smrtí prý byl pohyb prstů na okraji přikrývky, připomínající šití operačního řezu.
ADRESA PRO KORESPONDENCI
Ing. František Houdek, Synkovská 13, 160 00 Praha 6, e-mail: František.Houdek@mfdnes.cz
zpět