Cookies

Tento web je provozovaný MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o., a potřebuje pro přizpůsobení obsahu a analýzu návštěvnosti váš souhlas. Souhlas vyjádříte kliknutím na tlačidlo "OK". Více informací
Svůj souhlas můžete odmítnout zde.

Léčil jsem, avšak uzdravil Bůh…

- Ing. František Houdek (8. 6. 2017)

Otec moderní chirurgie Ambroise Paré se narodil kolem roku 1510 nedaleko západofrancouzského města Lavalu. Otec byl snad lazebník a jako takový tehdy prováděl i některé operační zákroky. A jelikož lékařské fakulty odmítaly vyučovat chirurgii, městští lazebníci zakládali školy vlastní. Do jedné z nich vstupuje i 16letý bradýřský učeň Ambroise. Jako dvacetiletý vyučenec pak odešel do Paříže a po čase se stal pomocným chirurgem ve špitále Hôtel Dieu. Zde, hojně zásobován materiálem k pitvám, brzy vynikl.

Během svého života zakusil dva dlouhodobé válečné konflikty ve Francii – tzv. italské války (1495–1559) a tzv. náboženské války (katolíků s protestanty, 1562–1598).



Válka jako učitelka

V roce 1537 si ho vybral za osobního chirurga jeden z královských maršálů ke svému tažení na Turín. Ruční palné zbraně tehdy nebyly starší než sto let a Hippokrates, Galén i Avicenna o nich mlčeli. Panovalo přesvědčení, že střelná rána je otrávena střelným prachem, a proto musí být „detoxikována“ vařícím olejem. Zatímco na popáleniny střelným prachem se vroucí olej lil, u střelných ran se v něm máčely obvazy a ty se pak přikládaly nebo zastrkávaly.

Jednou se stalo, že mladému ranhojiči olej došel. V nouzi (inspirován jedním starým receptem) místo něj použil směs žloutku, růžového oleje a terpentýnu. V deníku píše: „V noci jsem nemohl klidně spát, neboť jsem se obával, že když jsem vojákům nevypálil rány vroucím olejem, naleznu je ráno zhynulé na otravu. Vstal jsem proto velmi časně za rozbřesku a vydal se na vizitu. Avšak k mému údivu jsem nalezl zraněné, jež jsem ošetřil svou směsí, jen s malými bolestmi, jejich rány nebyly ani zanícené, ani oteklé a v noci si celkem dobře odpočinuli. Zato ti, které jsem ošetřil obvyklým způsobem, tedy vroucím olejem, byli schváceni horečkou, trpěli krutými bolestmi a měli opuchlé okraje ran. A tehdy jsem se rozhodl, že již nikdy nebudu těm ubohým mužům se střelnými ranami provádět kruté vypalování ran.“

Po maršálově smrti Paré odešel do Paříže a tam složil roku 1541 mistrovské zkoušky lazebníka-ranhojiče. Zakoupil si krámek pro chirurgicko-ranhojičskou živnost, oženil se s dcerou lazebníka. (Bude s ní mít čtyři děti. Po její smrti se ve třiašedesáti ožení podruhé a počne další čtyři potomky.)

Napřesrok se vrací do armády jako chirurg maršála de Rohan, nejvyššího pána Bretaně. Při bitvě byl jeden z velitelů zraněn kulí do ramene a ani nejzkušenější plukovní felčaři nedokázali kulku najít. Paré raněného požádal, aby zaujal stejnou polohu jako v okamžiku zranění. Voják uchopil oštěp a podržel ho tak, jak v boji držel píku. Přitom se mu pod lopatkou objevil hrbolek prozrazující uložení střely. Tu Paré úspěšně vyjmul.

To ho proslavilo natolik, že ho profesor pařížské lékařské fakulty Sylvius přemluvil, ať své zkušenosti sepíše. Vyšly roku 1545 – jako vůbec první dílo pojednávající o střelných ranách – pod názvem „Způsob ošetřování ran způsobených hákovnicemi a jinými palnými zbraněmi, šípy a podobnými nástroji a také popálenin způsobených především střelným prachem“. Autor zde popsal své metody a úspěchy, ošetřování popálenin, vyjímání kulek z ran i nové nástroje, které k tomu sestrojil. Neopomněl také zdůraznit zbytečnost vypalování ran.

Spis vyvolal pozdvižení, jednak svým obsahem, jednak proto, že ho napsal obyčejný lazebník a ještě k tomu francouzsky (šlo o vůbec první původní vědecké dílo ve francouzštině). Paré latinsky neuměl, především ale chtěl, aby jeho dílo bylo co nejšíře přístupné. I proto se jeho spisy (bylo jich dvacet) hojně vydávaly i překládaly.



Prací k nesmrtelnosti

Na dalším rejsu roku 1552 provedl zákroky, které tehdy hraničily se zázraky – kombinací síly a fištrónu dokázal bez další újmy vytáhnout kopí z hlavy v těsné blízkosti oka nebo uzdravil vojáka s dvanácti ranami mečem, pro kterého už vykopali hrob. A především: poprvé zachránil život člověku, kterému hrozilo vykrvácení, tím, že mu smolným provazem podvázal otevřenou tepnu. Poprvé také při amputaci nohy místo tradiční kauterizace žhavým železem použil podvaz velkých cév.

S nevelkou nadsázkou lze říci, že nejpozději v tu chvíli se změnil ze středověkého ranhojiče v moderního chirurga. (Přes všechny své úspěchy a později i věhlas však neztrácel pokoru a chválu odrážel slovy: „Léčil jsem, avšak uzdravil Bůh.“)

Po návratu mu pán z Rohanu, takto králův bratranec, otevřel cestu ke dvoru i poctám. Paré se stal královským chirurgem (posléze vrchním) a jako takový sloužil čtyřem francouzským králům. (I když ne vždy úspěšně: když Jindřich II. utrpěl roku 1559 těžké poranění hlavy při turnaji, Paré v deseti dnech odpitval čtyři hlavy popravených, aby našel optimální způsob léčby, ale králi pomoci nedokázal.)

Roku 1564 v Paříži vyšlo Parého souborné dílo „Deset knih o chirurgii se soupisem nástrojů nezbytných k jejímu provádění“.

Ačkoli byl pravidelně posílán na válečná tažení, většinu dalšího života už strávil v Paříži, kde jako vedoucí chirurgického oddělení Hôtel Dieu prováděl anatomické výzkumy a psal. Jeho dílo znal i Jan Ámos Komenský, který ho považoval vedle Descarta za sloup tehdejšího vědění.

Jako hugenot přežil Bartolomějskou noc z 23. na 24. srpna 1572 pod ochranou samotného Karla IX., autora známých slov: „Nebylo by rozumné zavraždit člověka, který vydá za tisíce jiných.“

Rok na to mu vyšlo dílo spíše zajímavé než užitečné „O zrůdách a věcech podivuhodných“: „Zrůdy vznikají z rozličných příčin. Tou první je sláva Boží. Tou druhou je Jeho hněv. Tou třetí přemíra semene. Čtvrtou jeho nedostatečné množství. Pátou ženina představivost. Šestou hypotrofie dělohy neboli její přílišné zúžení. Sedmou nesprávná poloha, v níž sedí matka, například když, jsouc samodruhá, příliš dlouho sedí s nohama zkříženýma nebo přitisknutýma k břichu. Osmou pád nebo údery zasazené těhotné ženě do břicha. Devátou choroby dědičné nebo náhodné. Desátou rozklad či zkažení semene. Jedenáctou jeho nevhodné míšení. Dvanáctou svedení podlými lumpy. Tou třináctou pak jsou démoni a ďáblové.“

Spisem zřejmě nejvýznamnějším je dvanáctidílný soubor „Úplné dílo Ambroise Parého, komorníka a nejvyššího královského chirurga, s obrázky anatomie a chirurgických nástrojů a s portréty různých zrůd“. Vyšlo v roce 1575, za Parého života ještě třikrát, do roku 1685 třináctkrát.

Kardiologie se v Parého spisech týká přinejmenším popis aneurysmatu plicní cévy, pravděpodobně syfilitického původu: „Aneurysmata vnitřních cév jsou nevyléčitelná a často k nim dochází u osob, které se pro pox léčily mnoha potními kúrami. Následkem toho je krev zahřáta a snaží se uniknout z tepny, což vede k dilataci, někdy i velikosti pěsti. … Příčina velkého aneurysmatu tepny a její kostěné výstelky tkví ve vaření krve, protože to způsobuje rozšíření tepny a její otok. Nakonec aneurysma praskne, absorbuje materiál ze sousedních částí k přestavbě výstelky a tím vytvoří velký či malý nádor v závislosti na povaze dané oblasti.“

Závěrem letmo uveďme ještě Parého další dodnes zajímavé počiny, kupříkladu popsal fantomovou bolest amputovaných údů nebo účinek larev na zanícené rány. Díky němu se při operacích tehdy časté kýly u mužů upustilo od kastrace. V porodnictví začal provádět obrat na nožičku. A v neposlední řadě navrhl řadu důmyslných protéz a ortopedických pomůcek, jimž vévodí ruka schopná uchopit pero. Dokonce sestrojil umělý jazyk, s ním mohli ti, kdož o něj přišli, jakž takž srozumitelně mluvit.

Ambroise Paré zemřel 20. prosince 1590 v klidu a pohodlí svého domu v Paříži.

 


ADRESA PRO KORESPONDENCI

Ing. František Houdek, Synkovská 13, 160 00 Praha 6, e-mail: frthek@gmail.com

 

zpět