Martin Riedel: Dějiny kardiologie

Proč vůbec psát knihu o dějinách kardiologie? Proč by člověk měl vlastně studovat historii svého oboru? Tak se ptá v úvodu svých téměř sedmisetstránkových Dějin kardiologie, které na konci loňského roku vydalo nakladatelství Galén, jejich autor Martin Riedel. A zkouší na to odpovědět. Studium dějin dává člověku nadhled a perspektivu. Učí ho skromnosti a pokoře. A je také jednou z forem ergoterapie, kterou si lékař předepisuje sám sobě.

Mám ve své knihovně několik monografií věnovaných dějinám kardiologie, nicméně ta, kterou napsal Martin Riedel, je zcela unikátní a výjimečná. A to nejen proto, že jde o první dějiny kardiologie napsané v češtině a že jejím autorem je lékař, s nímž jsem měl tu čest po několik let společně působit v pražském IKEM. Profesora MUDr. Martina Riedela, CSc., FESC, jsem zde poznal někdy ve druhé polovině sedmdesátých let minulého století jako mladého začínajícího lékaře a výzkumníka, který se spolu se svým školitelem, prof. MUDr. J. Widimským, DrSc., zabýval především kardiopulmonální problematikou. Práce samotná ho uspokojovala, s poměry v tehdejším normalizovaném Československu se však smířit nedokázal. V roce 1983 emigroval a od té doby působí v Mnichově, v Deutsches Herzzentrum, které je klinikou zdejší Technické univerzity. Má na svém kontě na dvě stovky odborných prací, včetně několika monografií a kapitol v nich (řada z nich vyšla česky), jejichž tématy je problematika plicního oběhu, kardiopulmonálních zátěžových testů, pooperačních kardiopulmonálních komplikací, vrozených srdečních vad v dospělosti a invazivní bronchologie; nyní se však představuje i jako člověk velkého rozhledu a nadhledu se schopností ohlédnout se na dosavadní vývoj celého oboru kardiologie.

Riedelovy Dějiny kardiologie zdaleka nejsou nakupením suchých dat a faktů, jaké obvykle v podobných monografiích nacházíme. Snaží se sice popsat vývoj názorů na funkci srdce a cév a jejich nemoci od nejstarší doby dodnes, ale zabývá se i kognitivními, technologickými i společenskými aspekty tohoto vývoje. První část monografie představuje základní události dějin kardiologie chronologicky, v kontextu doby a vývoje přírodních věd. Od mýtů a prvních koncepcí přes antiku, středověk a renesanci až po novověk – sedmnácté století s jeho první biologickou revolucí, století osmnácté v podobě střetu mechanismu s vitalismem, devatenácté století a druhou biologickou revoluci, a konečně století dvacáté, jako začátek exponenciálního nárůstu poznatků a možností, trvajícího dodnes.

Druhá část je uspořádána odlišně – popisuje podrobněji hlavní podobory kardiologie či větší nosologické jednotky s předpokladem, že čtenář si již na základě historického přehledu z první části dokáže zařadit specifické události do kontextu doby. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány vyšetřovacím metodám v kardiologii, srdečnímu rytmu a elektrofyziologii, chorobám tepen, karditidám a chlopenním vadám, srdečnímu selhání, žilní tromboembolii, plicnímu oběhu, kardiopulmonální resuscitaci, vrozeným srdečním vadám a konečně kardiochirurgii.

Kniha je však unikátní i několika dalšími speciálními kapitolami.

Jsou zde např. dějiny parakardiologie (včetně obrazových symbolů srdce). Riedel se v této kapitole zabývá prastarými, univerzálními a neměnnými aspekty srdce jako symbolu a metafory. A tak zatímco v kardiologii srdce pumpuje, selhává, depolarizuje se a repolarizuje se, fibriluje, je palpováno, auskultováno, rentgenováno, katetrizováno, digitalizováno, rekompenzováno a transplantováno, v parakardiologii srdce zpívá, směje se, pláče, rozkvétá, krvácí, je darováno, ztraceno, dobyto, je věrné či ničemné. Jednotlivé části této kapitoly, bohatě ilustrované, jsou věnovány magické síle srdce, věčným srdcím mocných i srdcím zamilovaných, soužení srdce, srdci a moudrosti i tomu, odkud pochází a co vlastně znázorňuje symbol srdce. Riedel dobře ví, že modernímu lékaři to snad může připadat nestydaté a urážlivé, pragmatický a kritický kardiolog může v této odbočce za hranice přírodovědného oboru kardiologie vidět zbloudění, protože opustíme bezpečné oblasti měřitelného a vypočitatelného. Ptá se: „Je v racionální epoše ještě aktuální zabývat se esotericko-obrazným významem orgánu, který byl exaktní vědou jednou provždy odmytologizován a oproštěn od veškeré magie a pověry?“ A jeho odpověď zní: „Lékař, jemuž lidé svěřují svá nemocná srdce, musí být v první řadě kompetentní kardiolog, měl by však též být empatický lékař, schopný chápat starosti a porozumět představám svých pacientů, které často nejsou od magie a pověr oproštěné.“ V knize najdeme i seznam a vysvětlení eponym užívaných v kardiologii. Protože Riedel chápe eponyma jako poklonu a projev úcty před výzkumnými a technologickými výkony starých (a někdy i ne tak starých) mistrů, protože při rychlém pokroku dnešní technické medicíny často zapomínáme, kolika úsilí, potu, trpělivosti, zklamání a vytrvalosti bylo třeba, než se dospělo k poznatkům a vynálezům, které se nám zdají samozřejmé. A nakonec je zde i několik poučení z historie. Martin Riedel chápe vědu jako největší vymoženost lidské mysli, a skutečnost, že pokroku bylo většinou dosaženo normálními chytrými lidmi, stavějícími krůček po krůčku na práci svých předchůdců, činí celý příběh ještě zajímavějším. Připomíná, že mnoho vědeckých disputací se vyřešilo knock-outem (Galén kontra Harvey, Stahl kontra Lavoisier), celá řada však syntézou. Debata 19. století o příčinách aterosklerózy (zánětlivá či trombogenní teorie) je dobrým příkladem myšlenky teze a antiteze ústící do syntézy, protože pravda asi leží někde mezi oběma pozicemi. Dnešního kardiologa musejí upoutat četná scestí, jimiž musel lidský duch procházet, i četné metafyzické myšlenky zavedené k vysvětlení funkce krevního oběhu, než vznikl dnešní pohled na fyziologii srdce. Popis té dlouhé cesty nás učí cenit si současného stavu znalostí. Kdo zná ty četné omyly a hypotézy minulých časů, nevnímá současný stav znalostí jako samozřejmost, nýbrž stále znovu jako fascinaci a výzvu podílet se na dalším rozvíjení našich vědomostí.

Ptá se: „V jakých bludech setrváváme ještě v 21. století?“ Kdybychom s jistotou věděli, že naše představy jsou chybné, opustili bychom je; namísto toho hledáme, čekáme a doufáme.

Když k tomu všemu přidáte téměř 700 ilustrací, za nimiž je cítit dlouholetá „sběratelská vášeň“ autora, 736 citací v bibliografii a 23 stran podrobného jmenného a věcného rejstříku, docela určitě se přestanete divit mému nadšení.

A to se ještě k pečlivosti autora přidala i tradiční pečlivost nakladatelského domu Galén a jeho redaktorů i grafiků, a také podpora Nadace Kardiocentrum České Budějovice a společnosti Actelion, jež se na vydání podílely. Výslednou podobu knihy nelze označit jinak než jako nádhernou.

Martin Riedel ve své knize cituje Voltaira: „Kdo se odváží popisovat současnou historii, musí počítat s útoky na vše, co napsal, a na vše, co nenapsal,“ a dodává, „tato výstraha mi dělá starosti.“ Za sebe pravím: „Martine, nemusí.“