Nejslavnější doktor světa. Před 90 lety zemřel William Osler
„Je mnohem důležitější vědět, jaký pacient chorobou onemocněl, než jakou má pacient chorobu.“ To je jeden z mnoha nezapomenutelných výroků Williama Oslera.
A zdaleka ne jediný. Po pravdě řečeno, už podle frekvence Oslerových výroků v literatuře lze soudit, že muselo jít o osobnost naprosto výjimečnou.
Vznešený divoch
Williamův praděd z otcovy strany byl anglický námořník, obchodník a pirát (tehdy to dost splývalo), děda v Cornwallu provozoval loďařství, otec Featherstone Lake (jak romantické křestní jméno!) zahájil svoji kariéru jako poručík na HMS Victory (HMS značí His-Her Majesty’s Ship); roku 1831 byl dokonce povolán jako vědecký důstojník pod kapitána Fitzroye na výzkumnou plavbu HMS Beagle kolem světa (ano, té, již proslavil Charles Darwin). Poručík odmítl, neboť mu umíral otec. Featherstone Lake přežil tři ztroskotání (první jako plavčík, poslední roku 1837 i s novomanželkou v závěru plavby do Kanady). Když se mu roku 1849 v Bon Headu u Toronta (dnes stát Ontario) narodil William, bylo mu čtyřiačtyřicet a působil jako ministr – místní zmocněnec pro venkovské oblasti střední Kanady (dožil se devadesátky, zemřel v roce 1895).
William se napřed chtěl stát státním úředníkem jako otec, ale – snad pod vlivem slavného strýce Williama, lodního lékaře, básníka a spisovatele – se dal na medicínu. Doktorát získal roku 1872 na McGillově univerzitě v Montrealu, po dvouletém studijním pobytu v Evropě (Londýn, Berlín – patrně tam jako druhý v historii popsal krevní destičky, první byl roku 1865 německý mikroanatom Max Schultze, Vídeň – tam zajisté zažil ještě vliv českých velikánů Josefa Škody a Karla Rokitanského, zejména fyzikální vyšetřování prvního si musel při svých ambicích vyloženě vychutnat) dostal na McGillu rovnou profesuru. V roce 1884 přešel na Pennsylvánskou univerzitu ve Filadelfii, odtud byl po pěti letech už jako slavný získán pro velmi ambiciózní podnik: právě vznikající Lékařskou školu Johnse Hopkinse v Baltimoru (stát Maryland).
Ta měla pozvednout laťku lékařského studia v Americe (do té doby se tam lékařem mohl stát takřka kdokoli gramotný). Počáteční pedagogickou ekipu u Hopkinsů tvořil výkvět tehdejší americké medicíny: Franklin P. Mall přednášel anatomii, John Jacob Abel farmakologii, William H. Howell fyziologii, Ira Remsen lékařskou chemii, William H. Welch patologii, Howard A. Kelly gynekologii a William S. Halsted chirurgii. Osler učil to nejdůležitější – všeobecné lékařství (tedy internu) – a jako takový se po otevření Fakultní nemocnice Johnse Hopkinse v roce 1893 stal její šéflékařem.
Po hvězdných šestnácti letech odešel roku 1905 na nejprestižnější medicínský post v anglicky mluvících zemích – stal se „regius“ profesorem v britském Oxfordu.
V roce 1892 se oženil, měl dva syny, jeden zemřel krátce po narození, druhý padl v zákopech první světové války. Za „četné příspěvky k rozvoji medicíny“ obdržel v roce 1911 titul baroneta (zřejmě jako druhý lékař, 18 let po průkopníkovi antiseptické metody v chirurgii Josephu Listerovi).
Nejen generátor eponym
William Osler byl internista-klinik nejširšího představitelného záběru; ostatně v dobách teprve se rodících specializací nebylo zvláště pro pedagoga vyhnutí. Jakkoli nezformuloval žádnou převratnou teorii, ani neučinil epochální objev, disponoval tolika znalostmi a takovou schopností klinické syntézy, že jsem v literatuře napočítal rovných deset Oslerových eponym, vedle dvou z parazitologie a tří z jiných oblastí interny se zbylých pět nějak dotýká oboru kardiologie (diagnosticky nejcennější zřejmě jsou Oslerovy uzlíky pod nehty při subakutní bakteriální endokarditidě; ty typicky sice sám neobjevil, zato zařadil do patřičných příčinných souvislostí).
Roku 1892 popsal tři stadia srdeční hypertrofie (fáze adaptace, kompenzace, dekompenzace), poté (první po Williamu Heberdenovi, tedy po 130 letech!) dlouhodobě klinicky sledoval větší počet nemocných s anginou pectoris a v roce 1897 publikoval nález, že „to není citlivý neurotik, kdo je náchylný k angině (pectoris), nýbrž člověk robustní, s pevnou myslí i tělem, snaživý a ctižádostivý, jehož motor vždy ukazuje plnou rychlostí vpřed…“. Všimli jste si toho jazyka? On totiž náš oslavenec mimořádně zdatně ovládal slovo i písmo nejen medicínské, on také napsal řadu skvělých esejů humorných i vážných. (O jeho smyslu pro humor svědčí třeba fakt, že napsal a uveřejnil „vědeckou“ práci o fiktivním, leč velmi populárním fenoménu penis captivus.)
Jako pravý muž moderní doby podporoval uplatnění talentované Maude Abbottové, jediné ženy na známé Riverově fresce Historie kardiologie v Mexico City.
V anglické etapě života se též hodně věnoval historii medicíny – jeho monografie Vývoj moderní medicíny (vyšla posmrtně roku 1921) se stala jedním ze základních děl oboru.
Na vrcholu života byl William Osler bezkonkurenčně nejuznávanější lékařskou osobností na světě; kolegové ho považovali za Boerhaaveho nové doby. Tuto poctu mu vynesla zejména kniha-učebnice-příručka Principy a praxe v medicíně (1892), která se na dobré půlstoletí (naposledy jako učebnice vyšla v 16. vydání roku 1947, zatím vůbec naposledy roku 2001) stala zlatým standardem nejen anglosaské kliniky a která, tvrdí historici medicíny, spolu s dalšími Oslerovými spisy a přednáškami (celkem 720 položek) zahájila vytlačování němčiny coby mezinárodního jazyka medicíny angličtinou.
Dokonalou znalost teoretických oborů Osler považoval za podmínku sice nutnou, leč zdaleka nikoli dostačující pro úspěšné léčení, nad ni kladl výuku u lůžka a činnost na odděleních nemocnice, tedy vlastní praktickou zkušenost adeptovu. Další takovou jeho podmínkou byl osobní, optimistický přístup k pacientům. V článku Víra, která uzdravuje z roku 1910 napsal: „Naše výsledky v Johns Hopkins Hospital nám dělaly opravdovou radost. Víra ve Svatého Johnse Hopkinse, jak jsme mu říkávali, optimistická atmosféra a veselé sestřičky fungovaly stejně jako lék, který používal Aesculapius v Epidauru.“ Svoji proslulou dobrou víru neztratil, i když se nedařilo: „Pracujeme rozumem, nejsme čarodějové. Pokud se pacientům dostává naší nejšetrnější péče, potud děláme své nejlepší, abychom jim ulehčili v jejich utrpení.“
Futrál na lékařská moudra
Oslerovy zásady odborné i lidské asi nejlépe vystihují jeho citáty, stále tak hojné v lékařské literatuře.
„Vyrvat přírodě tajemství, jež uváděla v úžas filozofy všech dob, sledovat až ke zdroji příčiny chorob, dát do souvislosti obrovské množství vědomostí tak, aby byly rychle k dispozici pro prevenci a léčení chorob – takové jsou naše ambice.
Sledovat fenomén života ve všech jeho stupních, normálních i pokřivených, zdokonalit to nejtěžší ze všech umění, umění pozorování, povolávat na pomoc umění experimentu, kultivovat schopnost uvažování, abychom rozeznali pravé od nepravého – takové jsou naše metody.
Zabraňovat chorobám, poskytovat úlevu od utrpení a léčit nemocné – to je naše práce.“
„Žádostivost po lécích je asi hlavním rysem, jenž člověka odlišuje od zvířat.“
„Dobrá polovina toho, co vás učím, je chybná. Mým, a tím pádem i vaším problémem je, že nevím, která polovina.“
„Kdyby nebylo oné veliké variability mezi jednotlivými lidmi, lékařství by mohlo být vědou, a nikoli uměním.“
„V medicíně není specifických prostředků, vše záleží na tom, jak jich dovede používat lékařovo umění.“
„Kdo studuje medicínu bez knih, jako by se plavil neznámým mořem. Kdo ji studuje bez pacientů, vůbec nevyplul.“
„Léčit lidi se člověk naučí u lůžka pacienta, ne ve školní lavici.“
„Nejlepší výuka medicíny je ta, která je konána samotným pacientem.“
„Pozoruj, zaznamenávej, srovnávej, komunikuj.“
„Řeč o nemocech je svým způsobem vyprávěním z Tisíce a jedné noci.“
„Poslouchejte pacienta. Říká vám správnou diagnózu.“
„Je neodpustitelným prohřeškem, když lékař chodí kolem pacientů a mračí se.“
„Žijte dnes nejlépe, jak můžete. Tím uděláte nejvíce, co je ve vašich silách, abyste zítřek učinili lepším.“
Největší omyl nejslavnějšího lékaře
V jednom svém projevu mluvil Osler o tom, že má k dispozici kolem pěti set záznamů ze smrtelného lože, v nichž se speciálně zaměřoval na způsoby smrti a pocity umírajících. Pouze devadesát z nich prý trpělo bolestí nebo nervozitou. Většina z oněch pěti set lidí neprojevovala žádné příznaky, ani pozitivní, ani negativní, šlo o osoby bloudící, nejisté, většinou v bezvědomí a bez zájmu.
Při jiných příležitostech zase zdůrazňoval, že „pneumonie je vlastně přítelem přestárlých. Zachváceni akutní, krátkou a často bezbolestnou chorobou, staří pacienti uniknou tomu chladnému stupňování úpadku těla i ducha, který činí z poslední fáze života utrpení.“
Nuže, na podzim 1919 sir William onemocněl španělskou chřipkou. Ta časem přešla do zánětu plic. Ačkoli statečně překonával vysoké horečky a bolestivé záchvaty kašle, někdy už jen s obtížemi dokázal zachovat svůj pověstný optimismus. Když jeho nemoc kulminovala, napsal své bývalé sekretářce: „Prožil jsem pekelnou dobu – šest neděl v posteli – se záchvaty bronchitidy, téměř bez fyzických příznaků; stálý kašel, nejdříve zakašlání, pak dlouhotrvající záchvat, skoro jako černý kašel. Pak jednou v 11 hodin v noci, akutní zánět pohrudnice – bodnutí a pak hrozné bolesti při kašli a hlubokém nadechnutí; o 12 hodin později záchvat, který roztrhal všechny pohrudniční pleny na cucky, a k tomu ta bolest! Veškerá terapie je zbytečná – není snad nic, co na mně moji dobří doktoři nevyzkoušeli, ale jediné, co trochu pomáhá při mírnění kašle, jsou opiáty, doušek z láhve s vhodným obsahem nebo injekce morfinu.“
Tehdy už i duch tak odolný začal ztrácet svou víru. Podstoupil dvě operace k odstranění hnisu, který se mu hromadil v prsou, a po každé operaci se jeho stav zlepšil jen neznatelně. Vlivem prožívaného utrpení začal toužit po té smrti, jakou popisoval před lety, v plné síle. Nakonec připustil, že postup jeho choroby je nesnesitelný a toužil po konci.
Trvalo ještě dva týdny, nežli 29. prosince 1919 zemřel. Svůj mozek odkázal Sdružení pro výzkum mozku při Cornellově univerzitě.
Kdo byl kdo
Anglický lékař William Heberden (1710–1801) popsal roku 1768 v Londýně první případ „hrudní choroby, která se vyznačuje prudkými a zvláštními symptomy… Osoby jsou zasaženy bolestivým a mimořádně trýznivým pocitem na prsou, který jako by souvisel s předtuchou blízkého konce,… avšak ve chvíli, kdy člověk zůstane klidně stát, všechny obtíže zmizí…“ Navrhl pro ni název angina pectoris. Nejčastější je prý u mužů po padesátce, s tlustým krkem a se sklonem k tloustnutí… Jakkoli se mylně domníval, že příčinou je křeč nebo vřed, zasloužil se o odlišení anginy pectoris od ostatních bolestí v oblasti hrudníku i o její další výzkum.
Holandský lékař, chemik a botanik Hermann Boerhaave (1668–1738) sice žádný významný objev neučinil, ale na Univerzitě v Leidenu položil základy moderního lékařského studia (s důrazem na výuku u lůžka). Díky věhlasu leidenské lékařské školy bude jeden z jeho žáků, Gerard van Swieten, pozván roku 1745 do Vídně. Stane se profesorem tamější univerzity (a zakladatelem první vídeňské lékařské školy) i osobním lékařem Marie Terezie. Jako takovému mu pak bude dovoleno zavést osvícenskou, na tu dobu vskutku povedenou reformu rakousko-uherského zdravotnictví
Maude Abbottová (1869–1940) studovala v Montrealu, Sherbrooku, Curychu, Vídni, Edinburghu a Glasgow, po návratu do Montrealu nemohla najít klinické uplatnění, proto přijala místo kurátorky patologicko-anatomického muzea na McGillově univerzitě, které založil William Osler (McGill ji předtím odmítl přijmout na studium medicíny se zdůvodněním, že je žena). Po celoživotní práci tam vydala v roce 1936 jedinečný Atlas vrozených srdečních chorob.
ADRESA PRO KORESPONDENCI
Ing. František Houdek, Synkovská 13, 160 00 Praha 6, e-mail: Frantisek.Houdek@mfdnes.cz