Medicína exaktně. Před 150 lety vyšel Úvod do experimentální medicíny Claudea Bernarda

Jednoho dne roku 1848 utekl z budovy lékařské fakulty College de France pes. Způsobil tím jistý problém, neboť byl ukraden policejnímu inspektorovi, a navíc mu z břicha čouhala trubička, ze které občas něco nevábného ukáplo. Rozzuřený páníček vypátral příslušnou laboratoř, vtrhl do ní, divoce gestikuluje a – po chvilce vyšel klidně ven. Onen zlatoústý badatel, který dokázal přesvědčit strážce zákona o užitečnosti výzkumu slinivky třebas i na jeho vlastním mazlíčkovi, se jmenoval Claude Bernard. Stál tehdy na prahu kariéry, která z něj udělala zřejmě nejvýznamnějšího světového fyziologa 19. století.

Narodil se roku 1813 v Saint-Julien u Lyonu. Zatímco vinice jeho otce štědře rodily beaujolais, synáček začal od píky – jako příručí v drogerii. Poněvadž ho to neuspokojovalo, napsal komickou operetku. Povzbuzen jejím značným kasovním úspěchem, vyprodukoval rozsáhlé drama a poslal ho jednomu pařížskému kritikovi. Ten si ho přečetl a doporučil autorovi, ať raději dělá něco užitečnějšího.

Stalo se. Claude vystudoval medicínu na College de France a jako nejlepší žák Françoise Magendieho, mj. autora první učebnice experimentální fyziologie (Précis élémentaire de physiologie, 1816), po něm „podědil“ na této škole profesuru. Působil též na Sorbonně a nakonec v Muzeu přírodovědy, které ze strnulého výstaviště exponátů proměnil v dynamickou instituci, kde se i bádalo a přednášelo. Rovněž zde musel projevit kromobyčejnou elokvenci; císař Napoleon III. prý poté, co proměnu v roce 1869 finančně podpořil, jen kysele utrousil: „Fyziologie je dražší než artilerie!“

Nutno ovšem říct, že v osobním životě Bernard tak trochu „prodal duši ďáblu“. Aby se totiž nemusel živit lékařskou praxí a mohl se plně věnovat milovanému výzkumu, oženil se (roku 1845) bez lásky, pro peníze. Manželství, byť obdařené dvěma dcerami, však ztroskotalo. Manželé posléze začali žít odděleně a roku 1870 se rozvedli (o míře rozdílu v zájmech a hodnotách vypovídá fakt, že paní Bernardová se stala čelnou aktivistkou hnutí na ochranu zvířat).

Z Bernardova kardiologického díla zde jmenujme alespoň vůbec první realizaci (a také autorství termínu) katetrizace srdce (1844 u koně, k přístupu do komor posloužily jugulární žíla a karotická tepna) a následné první přesné změření tlaku v pravé komoře (1847). Při výzkumu nervové vazokonstrikce a vazodilatace zavítal do oblasti regulace hypertenze.

Snad ještě významnější je však jeho širší úvaha nad některými konkrétními objevy. V roce 1857 prokázal, že játra jsou schopna vyrábět cukry nezávisle na jejich přívodu zvenčí. A co víc, tento jaterní cukr pak nalezl v některých jiných tkáních! Tehdy asi poprvé přestal orgány považovat za jakýsi slepenec izolovaných dílniček zpracovávajících to, co do nich přichází zvenčí, naopak – orgány si umějí vyrábět vlastní látky, jejichž pomocí se pak navzájem ovlivňují (přitom zavedl termín žláza s vnitřní sekrecí). Avšak uvažoval ještě šířeji: Život na naší planetě vznikl ve vodě, konkrétně v moři. Když se živočichové postupně stávali suchozemskými tvory, museli se novým podmínkám přizpůsobit. Měl-li tvor v nových podmínkách přežít, musel si s sebou na souš vzít svoje původní, „mokré“ prostředí. Tak se stalo, že vnitřní prostředí suchozemských tvorů se příliš neliší od jejich bývalého prostředí vnějšího – od prahorního moře. Bernard roku 1865 doslova uvádí: „Člověk je vodní živočich, neboť jeho vlastní životní funkce, to jest život buněk jeho těla, se mohou uskutečňovat pouze ve vodním prostředí.“ Z toho pak vyplývalo, že živočich se musel naučit (právě pomocí součinnosti různých svých orgánů) udržovat stálost tohoto prostředí. Dodejme jen, že z této úvahy vypracoval později americký fyziolog Walter Cannon teorii homeostázy a z ní pak jeho rakousko-americký žák Hugo Selye stresovou teorii nemoci.

Claude Bernard zemřel na urémii v roce 1878.

Jak experimentovat s živými objekty

Bernardův obecnější přínos vědě se týká metodiky výzkumu v biologii a v medicíně, jak ji popsal v dosud aktuálním díle Úvod do studia experimentální medicíny. Vyšlo koncem roku 1865. V té době již utěšeně kypělo exaktní pokusničení v oborech neživé přírodovědy, avšak s biologií byl problém. Životní děje bývají tak složité, závislé na tolika podmínkách, že se u nich prakticky nedalo dosáhnout náležité přesnosti a reprodukovatelnosti. Badatelé se proto uchylovali k vitalistickým teoriím, podle kterých v organismech kromě sil fyziky a chemie působí ještě cosi jako entelechie, vis vitalis či élan vital (životní princip, síla, energie), které – jsouce zjevně božského původu – nejsou lidsky poznatelné (a navíc u většiny badatelů vyvolávaly zábrany spojené s náboženstvím). V téže době už se ale podařilo uměle syntetizovat první chemické sloučeniny považované za organické (1824 – kyselina šťavelová, 1828 – močovina, 1831 – kyselina mravenčí, 1832 – kyselina mandlová, 1855 – mravenčan draselný, 1856 – metan, 1863 – acetylen), což vitalismu odporovalo.

Bernardovým mentorem byl průkopník experimentální fyziologie François Magendie, jeho filosofickým vzorem pak zakladatel pozitivismu Auguste Comte. A tak se nelze divit Bernardovu přesvědčení, že „biologie, jakkoli má své neproměnné speciální fenomény a zákony, musí převzít experimentální metody fyzikálně-chemických věd…“.

Knihu Úvod do studia experimentální medicíny přeložil do češtiny Otakar Poupa a vydalo ji (spolu s dalšími relevantními statěmi) v roce 1961 Státní zdravotnické nakladatelství Praha pod názvem Claude Bernard, život a dílo. Odtud vybíráme některé zajímavé myšlenky a pasáže.

 

Experiment a filosofování

„K (experimentální vědecké) práci je třeba být materialistou, neboť zacházíme s hmotou. Máme-li rozumět, myslit a věřit, je třeba být spiritualistou, neboť hmota sama nic nevysvětluje…“ Jinak řečeno, v práci je třeba být empirikem. V chápání je třeba být teoretikem.

A jinde: „Neusiluji stát se ani materialistou, ani spiritualistou. Je mi zcela jedno, kam mě zavede pravda. Mám jedinou podmínku: pravdu objevit.“

Tady se sluší dodat, že ve Francii té doby zdaleka nebyl sám. Bernardův vzor Auguste Comte razil názor, že „nejlepší filosofický systém pro pracujícího vědce je nemít vůbec žádný“, a veliký Pasteur svoji historickou přednášku (z roku 1864) vyvracející samoplození zakončil slavnou větou: „Tu nerozhoduje ani náboženství, ani filosofie, ani ateismus, ani materialismus, ani spiritualismus. Dokonce mohu připojit: Velmi málo záleží i na učenosti. Je to otázka faktů.“

Sám Bernard svoji nepředpojatost dovedl ještě dál: „Když začnete experimentovat, odložte imaginaci s převlečníkem v šatně, ale jakmile skončíte, nezapomeňte se do ní opět obléci.“

 

Experiment a vivisekce

Bernard pracoval velmi usilovně a jeho zvídavou „péčí“ prošly nejméně stovky různých živáčků. Zároveň byl oblíbencem a následovníkem Magendieovým, jehož pokusy na zvířatech nejednou byly tak děsivě kruté, že je zde nejsem schopen ani naznačit. A znovu se tu vynořuje Descartesův duch s dualismem duše a těla a z toho plynoucím názorem, že zvířata – duše nemajíce – jsou jen živé stroje a jejich nářek při vivisekci „neznamená nic jiného než vrzání kola“.

Bernard se k vivisekci vyjadřuje vícekrát. Jednak ji považuje za nezbytnou: „Lékař, který chce být hoden toho jména ve vědeckém smyslu, musí se z nemocnice uchýlit přímo do laboratoře, a tam se bude pokusy na zvířatech snažit o zkoumání toho, co pozoroval na svých nemocných.“

A jednak za morálně přijatelnou: „Máme se dát po tom všem rozlítostňovat sentimentálním pokřikem lidí ze společnosti nebo námitkami osob, jimž je vědecké myšlení cizí? … Máme právo konat pokusy a provádět vivisekce na zvířatech? Pokud se mne týče, myslím, že ano, a to právo úplné a bez výhrady. Bylo by opravdu nadmíru podivné přiznat člověku právo používat zvířat pro všechny potřeby životní, pro domácí služby i jako potravu a zakázat mu používat jich pro poučení ve vědách, jež nejvíce slouží lidskosti. Zde nelze váhat; věda o životě se nerozvine jinak, než použije-li pokusů, a živé bytosti nelze zachránit před smrtí jinak než obětováním jiných živých tvorů.“

Takže shrnuto: „Vivisekce, zdokonalená a rozumem zdůvodněná, se stala jedním ze základních způsobů vědeckého bádání o jevech života.“

 

O medicíně

Jakkoli osobně zřejmě nikdy soustavně neléčil, Bernardovy úvahy o medicíně jsou hluboké a inspirující.

„O lékařství lze říci, že je matkou věd. Je ze všech nejstarší.“ Nicméně „Lékařství je dnes léčitelským uměním, avšak je třeba z něho učinit vědu o léčení. Umění, to je zkušenost léčitele. Věda je jeho racionalismem.“

Slogan medicína založená na důkazech asi neznal, ale co jiného je míněno tímto názorem:

„Lékařství výslovně popírá všechny doktríny. Když ještě věda není ustavena, ať pozorovatelskou, nebo experimentální prací, pak se nemají názory o co opírat a rozličná osobní systémová či doktrinářská stanoviska mezi sebou bojují o získání moci. To se v lékařství děje více než kdykoli jinde. Slyšel jsem stesky lékařů, že se v lékařství ztrácí víra a že systémům a naukám se přestává věřit. Z toho dovozují hrozivý úpadek lékařství. Vidím v tom naopak pokrok, že se lékařství zřetelně dává na cestu experimentálních věd. Až bude lékařství ustaveno jako experimentální věda, až teorie budou spočívat na kontrolovaných faktech ověřených zkušeností, pak se tato věda stane něčím neosobním a všechny systémy a nauky, které nevyjadřují nic víc než osobní názory, nezbytně zmizí, protože váha faktů každého přesvědčí a vytvoří se tím jednotné mínění. V chemii nebo ve fyzice nelze užít autoritu systému nebo nauky. Jedinou autoritou je experimentální důkaz. Vývoj lékařství půjde podobnou cestou, když se za pravdu nebude vyhlašovat to, co se hlásí k takovému nebo onakému systému nebo doktríně, nebo k tvrzení toho či onoho, ale pouze to, co bylo prokázáno soustavnou pokusnou prací. Představuji si pravé pokusné nebo vědecké lékařství tak, že se tvoří a roste z experimentálně-fyziologické základny. Tím dostane lékařství vlastnosti všech experimentálních věd a tak také překoná systémy a doktríny, jež lékařství dříve ovládaly v jeho předvědeckém období.“

Mým favoritem však provždy zůstává tato Bernardova velká pravda, jež se táhne celými dějinami medicíny: „Tragickým údělem medicíny je, že musí jednat, i když neví.“ (Tady se nemohu vyhnout malé parafrázi, která již opouští říši medicíny a vstupuje kamsi do sféry evoluční biologie a psychologie: „Tragickým údělem člověka je, že musí jednat, i když ví.“)

 

O vědě

Výroků o vědě je v Bernardově Úvodu povícero, jeden skvostnější než druhý. Uveďme zde bez komentáře alespoň některé:

„Věda rozšiřuje naši moc ve stejné míře, jako krotí naši pýchu.“

 

„Bylo kdesi řečeno, že pravá věda se podobá náhorní rovině, rozkošné a plné květů, na kterou se člověk nedostane jinak, než že se vydrápe na strmé svahy a odře si nohy o úskalí a křoví. Kdybych já měl navrhnout srovnání, jež by vyjadřovalo mé cítění o vědě, jejímž předmětem je život, řekl bych, že je to nádherný pokoj plný světla, do něhož se člověk nedostane jinak než tak, že projde dlouhou ohavnou kuchyní.“

„Jsou dva druhy věd; vědy pozitivní a vědy ideální. Jsou dva druhy vynikajících lidí: ti, kteří objeví jistý jev jako Galvani nebo Volta (věda pozitivní), a ti, kdo provádějí zobecnění, aniž učinili objevy, a posunují ideální vědu vpřed – Lavoisier, Newton.“

„Slovem objev obyčejně označujeme rozpoznání nového faktu, ale já myslím, že jím je ve skutečnosti myšlenka, která se k objevenému faktu váže. Fakta sama o sobě nejsou velká ani malá. Velikým objevem je fakt tehdy, když svým vstupem do vědy vede ke zrodu jasných myšlenek, jejichž světlo rozptýlí mnoho temnot a ukáže nové cesty. Jsou také fakta, jež jsou sice nová, ale málo poučí; to jsou pak malé objevy. Konečně jsou i fakta nová i dobře odpozorovaná, ale nikoho ničemu nenaučí, a zůstávají zatím ve vědě osamocená a neplodná. Taková bychom mohli zvát fakty surovými nebo hrubou skutečností.“

„Chceme-li zvážit význam člověka pro jeho současníky, nesmíme jej posuzovat na konci kariéry, kdy všichni myslí jako on; naopak, musíme jej vidět v počátcích, kdy myslí jinak než ostatní.“

„Každý se rád srovnává s někým více či méně vznešeným ve své oblasti, s Archimedem, Michelangelem, Galileem nebo Descartesem. Ludvík XIV. se přirovnal ke slunci. Já jsem skromnější. Srovnávám se s popelářem; s bodcem a krosnou na zádech procházím územím vědy a sbírám, co najdu.“

„Když se má vyučovat, předkládat hotovou vědu, vyžaduje to být syntetický, dogmatický, odvozovat z principu. Pracovat vědecky, bádat, vyžaduje být analytický, nic dogmaticky netvrdit, nedovozovat, a tím docházet k principům. To jsou dva odlišné intelektuální procesy. Když se vychovávají budoucí profesoři nebo učitelé, přetváří se jejich rozum prvým způsobem. Učí se, že mají vycházet z principů, a když se pak věnují vědě, mají příliš důvěry ve svůj výchozí bod, nevidí fakta stojící mimo jejich uvažování a nejsou schopni učinit náhodné objevy. Má-li někdo skutečné badatelské nadání, musí uvažovat také z výchozího bodu, avšak je třeba nechat se dál vést fakty, stejně jako lovec jde za zvěří, když ji uvidí…“

„Jestliže náš cit stále klade otázku proč, náš rozum nám ukazuje, že jediné, co máme na dosah, je odpověď na otázku jak.“

„V umění a literatuře všechno ovládá osobnost. Jde tam o nezávislé výtvory ducha, a to již nemá nic společného se zjišťováním přírodních fakt, při němž nesmí náš duch nic vymýšlet. Ve výtvarných a literárních dílech si minulost uchovává všechnu svou hodnotu, každá individualita vzdoruje změnám času a nelze ji směšovat s jinými individualitami. Soudobý básník charakterizoval osobitost umění a odosobnění přírodní vědy těmito slovy: Umění to jsem já, věda to jsme my.“

 

ADRESA PRO KORESPONDENCI

Ing. František Houdek Synkovská 13, 160 00 Praha 6, e-mail: frthek@gmail.com

zpět