Srdce jako krevní pumpa
V čínské knize Zásady medicíny z počátku 3. tisíciletí př. n. l. se píše: „Veškerá krev v těle je kontrolována srdcem, proudí v uzavřeném okruhu a nikdy se nezastaví.“ V téže době znali pojem krevní oběh i staří Egypťané. Přesto trvalo ještě neuvěřitelných šestačtyřicet století, než byla tato dnes samozřejmá pravda znovuobjevena a hlavně vědecky prokázána… Mimochodem, přesně po vzoru pořekadel o kovářově kobyle či ševcově ženě byl oběh krve v našem těle objasněn o sedm let později než oběh stamiliony kilometrů vzdálených planet kolem Slunce (Johannes Kepler, Praha).
Krve si užil i řecký lékař Galénos, působící koncem 2. století v Římě. Kurýroval gladiátory, pitval zvířata… Přitom došel k názoru, že: „krev se neustále tvoří v játrech, a to ze směsi vznikající trávením potravy v žaludku. Z jater krev putuje do pravé poloviny srdce a z ní skrze neviditelné póry srdeční přepážky do poloviny levé, kde se ‚oduševňuje‘, tedy nasává zde se tvořící ‚životní teplo‘. Při jeho předávání orgánům a tkáním se krev nestále spotřebovává.“
Galénova „závlahová teorie“ byla nekriticky přijímána přes čtrnáct století; jen ti nejodvážnější připouštěli, že krev může tělem odstředivě a dostředivě pendlovat po způsobu odlivu a přílivu.
Upálený objev
Španělského učence Miguela Serveta dříve než medicína zaujala teologie, a to v čisté, takříkajíc vědecké podobě. Proto musel opustit postavení sekretáře významného dvořana, proto se ho zřekli přátelé i příbuzní – až se nakonec stal kacířem jak pro katolíky, tak pro reformátory. („Měl by být rozčtvrcen a vyrvány mu vnitřnosti,“ prohlásil o něm jeden z nich.) Před třicítkou pak vystudoval medicínu a nastoupil jako osobní lékař arcibiskupa z francouzského Vienne. Tam mohl v klidu nábožensky i lékařsky bádat. Své spisy přitom posílal i známému církevnímu reformátorovi a netolerantnímu fanatikovi Janu Kalvínovi do Ženevy. Zatímco Serveto se domníval, že jde o přátelskou teologickou diskusi, Kalvín jednomu ze svých stoupenců napsal: „Kdyby snad Servetus někdy navštívil moje město, nikdy bych nestrpěl, aby je opustil živ.“
Roku 1553 vydává Serveto knihu Obnova křesťanství, kde kromě kritiky trojjedinosti a dalších kardinálních herezí píše: „Abychom vše pochopili, musíme napřed porozumět stvoření životní síly. Ta vzniká v levé srdeční komoře a přitom hraje důležitou roli i činnost plic. V nich se směšuje vdechovaný vzduch s krví, která se dostává z pravé srdeční komory do levé. Krev však neproudí, jak se všeobecně usuzuje, z pravé komory do levé, nýbrž se dostává do plic zvláštním a důmyslným způsobem z pravé srdeční komory… V plicích se krev směšuje s vdechovaným vzduchem a vydechovaný vzduch se zde zbavuje sazí (nevědomky míněn oxid uhličitý). Po dokonalém promíšení krve se vzduchem v plicích se krev nasává zpět do levé srdeční komory.“
Takhle Serveto jako první popsal malý neboli plicní krevní oběh. V témže roce pak, svatá prostoto, navštívil Ženevu, kde byl zajat a upálen na zvlášť pomalém ohni živeném jeho vlastními spisy.
Servetův objev zůstal dlouho nepovšimnut, neboť nebyl publikován v lékařském, nýbrž teologickém spise, po kterém navíc pilně pátrala inkvizice.
Srdce pumpuje, krev koluje
O půlstoletí později začíná v Londýně působit mladý lékař William Harvey, krátce předtím promovaný na prestižní univerzitě v Padově (byl žákem profesora Hieronyma Fabricia, objevitele žilních chlopní). Vyzbrojen odtamtud vědeckou metodou i fyzikálními znalostmi, z objemu srdce a počtu jeho stahů vypočítal, že játra by musela vyrobit každou minutu deset liber (přes čtyři litry) krve. Holá nemožnost! Harvey logicky vyvodil, že krev prostě musí v těle cirkulovat! A tak vedle práce v londýnské nemocnici sv. Bartoloměje pilně bádal. Celkem prozkoumal – převážně zaživa – přes osmdesát různých živočišných druhů (zejména žab a hadů, jejichž srdce oproti teplokrevným živočichům tloukla pomaleji, a proto se u nich daly lépe identifikovat jednotlivé fáze srdečního cyklu).
„Až když jsem se dlouhý čas cvičil v přesnosti a pečlivosti, až když jsem prohlédl mnohá různá živá zvířata a z jejich pitev shromáždil četná pozorování, mohl jsem si přiznat, že jsem přišel věci na stopu, našel správnou cestu z labyrintu a naučil se znát pohyby i účel srdce a cév.“
17. dubna 1616 (v Anglii, která ještě nepřijala reformu kalendáře, se psal 7. duben) Harvey předkládá v londýnské Královské lékařské koleji (jejímž je čerstvým profesorem) svoji teorii krevního oběhu. „Ze stavby srdce je zřejmé, že krev trvale protéká plícemi do aorty jako dvojím klapnutím vodních měchů při pumpování vody. Aplikací ligatur lze prokázat, že se krev pohybuje z tepen do plic. Z toho plyne, že se krev pohybuje neustále v kruhu a že její pohyb je udržován stahy srdce.“
Harvey samozřejmě věděl, že představa srdce čerpadla a cév hadic s chlopněmi záklopkami, kterými krev proudí podle stejných fyzikálních zákonů jako kterákoli jiná kapalina v potrubí, bude vnímána jako urážka člověka coby vrcholného díla Božího. Svoji teorii proto nechal vytisknout až roku 1628, a to v dalekém Frankfurtu nad Mohanem (doma se prý toho nikdo nechtěl ujmout). Ostatně podobně váhavě s tiskem svého životního objevu naložili třeba Koperník s heliocentrickou soustavou planet (dílo dokončeno r. 1515, vydáno r. 1543) nebo Darwin s evolucí přírodním výběrem (1839/1859). Harvey svůj 72stránkový latinský spis nazvaný Anatomický výzkum o pohybu srdce a krve u živočichů navíc věnoval svému nejmocnějšímu pacientovi, anglickému králi Karlu I., s odůvodněním, že „poznání srdce děje se ku prospěchu krále, neboť činnost srdce je zvláštní obdobou – ovšem na velmi nízkém stupni – činnosti královské“.
Nás ovšem víc zajímá Harveyovo shrnutí: „Všechny části těla jsou vyživovány, zahřívány a aktivovány krví teplou, výpary nasycenou, čerstvou a dalo by se říci výživnou. Dále se v některých částech těla krev ochlazuje, zhušťuje a jakoby opotřebovává. Z těchto částí se pak vrací zpět k počátečnímu bodu, tj. k srdci, které je jejím zdrojem a středem tělesného hospodářství, aby se jí v něm vrátila původní dokonalost. Působením mocného niterného tepla, zdroje života, se pak znovu rozproudí, zředí, nasytí živinami a – dá li se to tak říci – i sladkostí. Ze srdce se pak znovu rozbíhá do těla. Celý tento děj bezprostředně závisí na rytmickém pohybu srdce.“
Rozřešení podal mikroskop
Dnes se objev krevního oběhu pokládá za počátek moderní fyziologie. Tehdy však vyvolal převážně zápornou reakci. Jeden z významných oponentů, francouzský profesor Jean Riolan, například napsal: „Nesouhlasí li nynější pitevní nálezy s Galénovými, je to proto, že příroda se od Galéna změnila, ale nelze připustit, že se Galénos mýlil.“
Přitom Harveyova teorie měla i věcnou slabinu: neříkala, jak krev proudí mezi tepnami a žilami, například přes svalstvo, které je od pohledu kompaktní a nepropustné.
Odpovědi se Harvey nedožil. V roce 1646 odešel do ústraní, odkud ještě vydal spis Výzkumy o původu živočichů (1651) se slavným mottem Ex ovo omnia. V témže roce se pokusil o sebevraždu laudanem, to mu však „jen“ pomohlo s odchodem močových kaménků. Zemřel „až“ v roce 1657 na mozkovou mrtvici.
Kéž by mu osud dopřál ještě pár let! V roce 1661 vydává italský anatom Marcello Malpighi spisek Listy o plicích (tento orgán studoval hlavně u žab). V něm zveřejňuje svůj objev cév vlasového průsvitu, jejichž prostupnými stěnami se krev dostává ke tkáňovým buňkám. A jak mohl právě Malpighi objevit to, co uniklo i preciznímu Harveyovi? Jednoduše: On totiž jako vůbec první lékař k výzkumu systematicky používal mikroskop! Za epochální objev vlásečnic pak byl po zásluze potrestán nenávistí zejména starších, galenismem promořených kolegů z boloňské univerzity. Jeden z nich například vtrhl na jeho přednášku a vyzval studenty, aby z ní odešli, poněvadž Malpighi učí nesmysly. Ještě třicet let po objevu si galenovci najali rváče a tehdy již jedenašedesátiletého učence doma přepadli, zmlátili a zdemolovali mu dům. Poté Malpighi odešel do Říma, stal se papežovým lékařem a alespoň poslední roky svého života dožil v poklidu.
V českých zemích se teorie krevního oběhu ujala rychleji než jinde, zejména díky Harveyově návštěvě Prahy v červenci 1636. Tehdy anglický král Karel I. vyslal do střední Evropy zvláštní poselstvo s cílem zajistit pro dědice poraženého Fridricha V. Falckého (druhdy českého „zimního krále“) alespoň Falc (Fridrich byl Karlovým švagrem). Nu, a osobním lékařem vůdce poselstva nebyl nikdo jiný než „malý doktor William Harvey“! Členem této delegace byl také český rytec Václav Hollar, jehož proslulé rytiny Prahy pocházejí právě z této doby. Během týdenního pobytu v Praze se Harvey pravděpodobně sešel s nejvýznamnějším českým lékařem a přírodovědcem té doby Janem Markem Marci z Kronlandu.
A tak zatímco například pařížská lékařská fakulta Harveyův objev ještě celých následujících sto let znevažovala (ironizoval ho i Moliere ve hře Zdravý nemocný), v roce 1642 vychází v Praze disertace jistého Jakuba Forbergera O tepu a jeho použití, která výstižně shrnuje a obhajuje Harveyovo učení. Její autor se později stane profesorem pražské lékařské fakulty, a získá tak dost možností zapsat ideu krevního oběhu do povědomí české medicíny.
ADRESA PRO KORESPONDENCI
Ing. František Houdek, Synkovská 13, 160 00 Praha 6, e-mail: Frantisek.Houdek@mfdnes.cz
zpět