Příchod vína do Čech

SOUHRN

Čechy patří k nejsevernějším vinařským oblastem. První vinnou révu na území Čech pěstovali keltští Bójové v 7. století a pití vína je v Čechách doloženo již v 6. století před naším letopočtem. Germáni rovněž pili alkoholické nápoje, ale většinou vyrobené z obilnin. Slované pili medovinu, kvas, kumys a pivo. V roce 892 poslal Svatopluk při narození Spytihněva Bořivojovi sud vína a jejich vnuk Václav začal vinařit. O rozšíření vinařství v Čechách se pak výrazně zasloužil Karel IV. tím, že vydal nařízení přispívající k rozšíření vinohradnictví v Praze, Mělníku a v dalších českých městech. Za deset let bylo vyrobeno v Čechách tolik vína, že Karel IV. zakázal dovoz vína z ciziny. Pěstování vinné révy a vyrábění vína bylo svěřeno mnichům, v Čechách hlavně cisterciákům a premonstrátům. Byly vydávány vinařské zákony a zavedena funkce perkmistra. Nejvýznamnějšími vinařskými oblastmi byla Praha se 700 ha vinic vyrábějících přes 60 000 hektolitrů vína ročně, dále Litoměřice se 400 ha vinic a Mělník. Rozvoj vinařství v Čechách ochromily nejprve husitské války a později bitva na Bílé hoře a třicetiletá válka. (Kap Kardiol 2015;7:110–114)

KLÍČOVÁ SLOVA

| víno | Karel IV. | vinařské oblasti | rozmach vinařství

 

Vinařská oblast Čechy je jednou z nejsevernějších oblastí evropského vinohradnictví. Z hlediska vinařství je tato poloha oproti jižněji položeným krajinám nevýhodná. Průměrná roční teplota v České republice je 5–10 °C a ve střední části Čech je pouze 8,7 °C a v době před sklizní vinné révy okolo 15 °C. V nejteplejším období je v České republice 14–19 °C. Důvod, proč se v Čechách vinohradům daří a proč se zde víno pěstuje, má své kořeny v členění krajiny, která je zvlněná a brázděná řekami Labem, Vltavou a Berounkou. Vinařská oblast není jednolitá, ale je výjimečná nesouvislými plochami osázenými vinicemi. Podloží je tvořeno vápencovým masivem, ve vyšších polohách granitem, břidlicí a čedičovými vyvřelinami, které jsou vhodné pro růst vinné révy. K tomu, že existuje v Čechách vinařství, přispěly však zejména historické kořeny.

 

Pěstování vinné révy v době předslovanského osídlení Čech

Celkem bezpečně víme, že to byly sazenice, které si naši předkové přinesli z výbojů do jižních zemí. O tom, že nejenom pěstovali vinnou révu, ale že pili již v té době na našem území víno, svědčí nález stříbrných cedníčků a konvic sloužících k servírování dováženého vína, které pocházejí z 6.–5. století př. n. l. Pití vína, dokonce nadměrné, popisuje v oblasti Čech řecký cestovatel Poseidonius (135–51 př. n. l.). Keltové však víno nejenom importovali, ale také je sami uměli vyrábět. Objev dřevěných sudů na uskladnění vína se připisuje Keltům. Alkoholický povzbuzující nápoj vyráběli druidové již před 2 500 lety nejen z hroznů, ale i z bobulí jiných popínavých rostlin.

Rovněž Germáni, kteří osídlili Čechy po vytlačení a asimilaci Keltů před začátkem našeho letopočtu, znali víno, ale častěji se opíjeli alkoholem vyrobeným kvašením obilnin.

 

Pití vína po příchodu Slovanů

V období od 3.–4. století našeho letopočtu přicházejí ze svých původních krajů na Dněpru a Dněstru Slované. Pak po dobu sto padesáti let nejsou až do vzniku Velkomoravské říše žádné ověřené zprávy týkající se pěstování vinné révy. V Čechách se po příchodu Slovanů přestala vinná réva pěstovat ne proto, že by Slované v Čechách nepili alkohol, ale že jejich oblíbeným alkoholickým nápojem byla zejména medovina. Víno se dostalo do Čech až v roce 892. O tom, jak k tomu došlo, vypráví kronika Václava Hájka z Libočan v pověsti o Ludmile (asi 860–921): „Když Lidmila, kněžna, velmi nábožná pohanka, urodila Bořivojovi syna a dáno jemu jméno Spytihněv,… dar od krále Moravského Svatopluka, prve v té zemi neslýchaný, totiž sud vína výborného velmi veliký přivezen… všichni ten nápoj chválili a od toho dne nejprve v Čechách se víno začalo piti.“ Kněžna Ludmila obětovala trochu vína bohyni Krosině s prosbou o vydatný déšť. Její prosba se vyplnila a úroda byla zachráněna. Takže podle Hájka z Libočan pochází víno v Čechách původně z Moravy.

 

Nejstarší zprávy o českém vinařství

Za zakladatelku českého vinařství můžeme pokládat kněžnu Ludmilu, která si víno nesmírně oblíbila a zasadila se o vysazení vinohradu mezi obcemi Nedomice a Dřísy u Mělníka. K vinaření přivedla svého vnuka Václava (907–935), který údajně na této vinici pracoval a je, trochu neprávem, místo své babičky Ludmily, pokládán za zakladatele českého vinařství. Je rovněž patronem vinařů a byl údajně perkmistrem. Jeho jméno dostala také Svatováclavská vinice na jižním svahu Pražského hradu, která byla založena až po jeho zavraždění, v roce 1050. Při archeologickém výzkumu byla v těch místech nedávno objevena 60–70 cm široká terasovitá políčka, která jsou podle všeho pozůstatkem této vinice. Ve Václavově době, od roku 933, pěstovali vinnou révu a vyráběli víno také benediktinští mniši v Břevnovském klášteře a z vinohradů v Levém Hradci také benediktinky z nejstaršího českého kláštera u baziliky sv. Jiří.

 

Zásadní postavení Karla IV. v českém vinařství

Další osobností, po sv. Václavovi, která je nazývána zakladatelem našeho vinařství, je císař Karel IV. (14. 5. 1316 – 29. 11. 1378), ale víme, že pěstování vinic v Čechách a na Moravě v jeho době již dávno existovalo. Za panování Karla IV. však došlo k nesmírnému rozmachu vinařství. Bylo to především tím, že Karel IV. byl vychován v zemi vína – ve Francii, odkud znal burgundské víno. V letech 1333–1349, kdy byl moravským markrabím, se setkal s biskupem Brunem ze Schauenburgu, který úspěšně rekultivoval moravské vinohrady. Dovezl kvalitní šlechtěnou révu, a navíc osvobodil vinohrady od poplatků. To Karla IV. přivedlo na myšlenku, jak zvýšit produkci také českých vinic. Hlavním důvodem však byla velká nezaměstnanost v Čechách – vinařství přinášelo svojí náročností její řešení.

Když se 15. 8. 1355 Karel IV. vracel z Itálie z korunovační slavnosti, měl již s sebou sazenice vinné révy a při zastávce v Berouně daroval městu několik tisíc proutků burgundských rév. Poté nechal přivézt sazenice rulandského šedého (Pinot Gris), chráněné proti vyschnutí na dlouhé cestě zalitím do medu, a vysázel je v Praze, v Mělníku a na Karlštejně. Se sazenicemi přišli také zkušení francouzští vinaři, kteří u nás zavedli pěstitelské metody podle západních vzorů. Další sazenice pocházely z Porýní a z Rakouska.

Avšak nejvýznamnějším činem Karla IV. bylo vydání nařízení o rozšíření vinic, dne 16. 2. 1358 pro Prahu a 12. 5. 1358 pro královská města. V nařízení se praví: „Chtějíce z vlastní vůle a naší nekonečné laskavosti, jakož i s pomocí Boží, zlepšiti stav našeho království a všech jeho obyvatel, nařizuji zakládat vinice na všech horách obrácených k poledni do vzdálenosti 3 míle kolem Prahy. Každý, kdo takové hory vlastní, má začít se zakládáním do 14 dní po vydání tohoto privilegia. Kdo by sám zakládati nechtěl nebo nemohl, ať na jeho pozemku zakládá ten, komu jej perkmistr propůjčí… Všechny vinice vysazené v roce 1358 jsou osvobozeny od ungeltu a zemské berně navždy… Vinicím nesmí nikdo škodit, ať urozený nebo neurozený. Kdo bude přistižen ve dne při škodě na hroznech nebo réví…, propadne pravou rukou … Kdo byl polapen v noci, ten propadne hrdlem a jeho majetek připadne perkmistrovi. Byl-li zloděj při škodách na vinici zabit, pak ten, kdo zabil, nic víc nepropadne než dva haléře, kteréž na tělo zabitého položiti má.“ Podpora krále otevřela obyvatelstvu v celé řadě měst možnost budovat vinice a výhodně ukládat majetek.

Nařízení císaře Karla IV. pak potvrzovali všichni čeští panovníci až do Marie Terezie. Mnozí panovníci přidali i další významná nařízení, jako to učinil král Vladislav II. Jagellonský, který vydává 21. 7. 1479 jako první v Evropě statut kontroly jakosti vína, aby… „po sv. Havlu ve všech městech pražských (byla) vína vohledávána, a byla-li by nalezena, že by se falšovala nebo zkazila buď sírú neb jinými jakýmiž kolivěk věcmi škodlivými a lidem k nezdraví, taková mají ven vytažena a rozsekána býti“.

Výsledkem Karlova nařízení bylo, že se za deset let vyrobilo již takové množství vína, že bylo nutné omezit konkurenci. Proto Karel IV. vydává dne 9. 1. 1370 zákaz dovozu cizích vín do Čech v období od sv. Havla (16. října) do sv. Jiří (24. dubna). V této době se smělo šenkovat pouze víno české.

 

Úloha křesťanství v e vinařství v Čechách

Rozvoj vinohradnictví v Čechách, ale obzvláště na Velké Moravě, byl významně ovlivněn příchodem křesťanství. Původní křesťanství napomáhalo rozvoji vinařství. Pití vína bylo dokonce jedním z rituálů, které křesťané převzali od starověkých mysterijních kultů. Bylo nepostradatelnou součástí křesťanské mše – víno jako symbol Ježíšovy krve. Spousta obrazů v Evropě z té doby zobrazuje Ježíše, jak šlape hrozny a jak se jeho krev mísí s hroznovou šťávou a vzniká víno. Navíc bylo nařízeno používat ke mši pouze víno z vinných hroznů a ani obyvatelům severní Evropy nebylo povoleno nahrazovat je víny ovocnými. Křesťanství a obzvláště papežové velmi výrazně ovládali dění v Evropě.

Panovníci v Čechách, počínaje knížetem Bořivojem a velmi výrazně Karlem IV., a obyvatelé Čech byli věřícími křesťany. S pádem Velké Moravy se Čechy, včetně vinohradnictví, dostaly do sféry vlivu západních zemí. Pěstování vinic a vyrábění vína v raném středověku bylo svěřeno křesťanským mnichům, a většina tradičních vinařských oblastí v Evropě tak představuje oblasti s nejvyšší koncentrací klášterů. V Čechách se na rozvoji vinařství podíleli hlavně cisterciáci a premonstráti. Zejména cisterciáci přicházejí do českých zemí za vlády krále Vladislava I. počátkem čtyřicátých let 12. století a budují na konci 14. století celkem 13 mužských a 5 ženských klášterů, v kterých vyrábějí víno.

 

Horenská práva a viniční řády

Velký rozmach vinařství v Čechách vyvolal potřebu jeho organizace a řízení. O veškeré vinařské záležitosti se staral nejprve pražský perkmistr. Do jeho pravomoci spadaly všechny vinice do tří mil od pražských hradeb. Později mělo každé město svého perkmistra. Od roku 1547 byl perkmistr viničních hor dosazován panovníkem. Později se začaly zakládat cechy, které dohlížely na dodržování majetkoprávních nařízení, řešily spory mezi vinaři, kontrolovaly jakost vína, povolovaly jeho prodej a dohlížely na něj. Při tom se řídily artikuly viničních řádů.

Horenská práva nebo viniční řády se vydávaly proto, aby král, feudál, majitel vinice i dělník na vinici a konzument vína měli zaručena svá práva. Nejstarší text viničního řádu mají z roku 1281 církevní statky v okolí Kroměříže. Viniční řád pro Prahu, z roku 1516, řeší základní vztahy mezi majiteli vinic, odbornými dělníky a mezi viniční čeládkou. Mimo jiné stanovuje, že nikdo nesmí najmout na den více nádeníků, než odpovídá rozsahu jeho vinic. Čeládka pracovala společně, byla placena stejně a čeládka bydlící ve městě nesměla odcházet za viniční prací do jiných obcí. Artikuly musely být za deset let rozšířeny a v roce 1590 vydává císař Rudolf třicet pět podrobných královských ustanovení, která se týkají perkmistrovského úřadu a práva na vinicích.

 

Nejvýznamnější historické vinařské oblasti v Čechách

Nejdůležitějším vinařským městem ve středověkých Čechách byla Praha. V dobách velkého rozkvětu pražského vinařství před Bílou horou bylo v Praze celkem 2 000 vinic o rozloze kolem 700 ha a vyrábělo se přes 60 000 hektolitrů vína ročně. Vinice se táhly po svazích Dejvic, Nebušic, nad Břevnovem, Košířemi, Smíchovem a Radlicemi k Vltavě a na jejím pravém břehu kolem Nového Města přes Nusle, Strašnice, Vinohrady a Žižkov a dále přes Libeň do Troje. Nejslavnější pražskou vinicí byla Vítkova hora, dnešní Vítkov. Nynější Vinohrady se nazývaly Viničné hory, Nuselské údolí se jmenovalo Viničné údolí a Botič byl Viniční potok.

Druhým nejvýznamnějším centrem vinařství v Čechách byly Litoměřice (obr. 1).

 

Patřilo jim 400 ha vinic. Většina severočeských měst měla mnoho pozemků svažitých, které byly spolu s přírodními klimatickými poměry a teplým počasím ve 14. století vhodné pro pěstování révy (obr. 2).

Sám Karel IV. věnoval litoměřickým občanům v roce 1359 půdu na rozsáhlém území pod horou Radobýl pro zakládání vinic. V Litoměřicích bylo vybudováno několik pater podzemních sklepů o celkové rozloze kolem 3 km², které sloužily k uskladňování vína. Vysoká produkce vína vedla k jeho větší konzumaci. V obzvláště nezřízeném pití vynikali občané Litoměřic, a proto byl Václav IV. nucen nařídit omezení počtu rodinných hostin, ale také např. omezení počtu účastníků a délky hodování na svatebních hostinách. Do litoměřické oblasti patřilo také vinařství ve Velkých Žernosekách. Jeho historie sahá minimálně do 11. století. Cisterciáci z kláštera Altzella u Míšně koupili obec Žernoseky v roce 1251 a vytesali tam rozsáhlé skalní vinné sklepy a založili na pravém břehu Labe rozlehlé vinice. Ty se rozprostíraly až ke vstupu Labe do Českého středohoří Českou branou (Porta Bohemica). Touto cestou pak vyváželi po Labi víno do svého kláštera v Německu, ale litoměřické celní rejstříky ukazují na všeobecně vzestupnou tendenci vývozu českého vína do sousedního Saska.

O vinařství na Mostecku existují písemné záznamy z roku 1207, ale zřejmě tam bylo vybudováno již před tímto datem cisterciáky z kláštera v Oseku. Zahrnovalo vinice v okolí Mostu, Bíliny a Loun. Kdysi tam bylo 53 vinařských obcí s 355 ha vinic. Celkem 80 % obyvatel vlastnilo vinice. Karel IV. udělil Mostu v roce 1374 viniční právo. Na konci 14. století měl Most z vinic bohaté příjmy a mostečtí stejně jako litoměřičtí vinaři začali vyvážet víno do Saska.

Zámecké vinařství Třebívlice se rozprostírá v Českém středohoří. Patří k nejstarší viniční oblasti v Čechách. V okolí bylo 100 ha vinic.

Mělník leží ve staré vinařské oblasti (obr. 3).

Karel IV. využil k výsadbě sazenic vinné révy dovezených z Burgundska půdu na jižních svazích od Mělníka. Stráně okolo Labe byly velmi vhodné pro pěstování révy a jejich osazování probíhalo velmi rychle. Hlavní podíl na výsadbě měli mělničtí měšťané. Mělnické víno bylo velmi kvalitní a dováželo se na dvůr císaře Rudolfa II. Obliba mělnického vína narazila na nelibost Pražanů, kteří si v roce 1559 vymohli právní ochranu proti jeho dovozu. V roce 1542 byl v Mělníku založen perkmistrovský úřad a v roce 1579 byl vydán viniční řád, kde byly podrobně popsány povinnosti vinařů.

Důvěrný rádce Karla IV. biskup Arnošt z Pardubic se podílel na pěstování vína vybudováním vinařství na roudnickém panství. První písemný doklad o tom pochází z roku 1333 z doby, kdy Roudnice náležela pražským biskupům. V roce 1575 se stal majitelem roudnického panství Vilém z Rožmberka, který vinice nebývale rozšířil.

Od 14. století se hlavními majiteli a zakladateli vinic v Čechách stávají bohatí měšťané, kteří disponují potřebnými investičními prostředky. Obchod s vínem byl v tehdejší době výnosnější nežli obchod s obilím, a tak bylo vinařství pro měšťany lákavé. Obliba vína stoupala nejen mezi měšťany, ale také mezi feudály. Někteří měšťané viděli ve vinařství dokonce své hlavní zaměstnání, zvětšovali své vinohrady a shromažďovali tak ve svých rukou značný majetek. Stejné snahy mělo také panstvo a duchovenstvo. Rušení vinic se nepovolovalo kvůli poplatku, který z nich plynul do královské komory.

 

Úpadek vinařství v Čechách

Již husitské války na počátku 15. století přinesly úpadek našeho vinařství. Byly zničeny vinice, vyhnáni hlavně cisterciáci, kteří podporovali upálení Mistra Jana Husa, byla obléhána a vypálena některá vinařská města a výrazně poklesl obchod s vínem. Po skončení husitských válek se situace v pěstování vína zlepšila a za vlády Jiřího z Poděbrad a jeho nástupce Vladislava Jagellonského dosáhlo naše vinařství svého vrcholu. Další pokles zájmu o pěstování vína přišel v době třicetileté války v letech 1618–1648, zvláště po bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Došlo k výraznému poklesu počtu vinařství a k zániku vinařských cechů. Zpustošené vinice se ani v dalších staletích nevzpamatovaly. Plocha městských vinic začala stagnovat a postupem času i nezadržitelně klesat. Měšťané přestali mít o zemědělství a vinaření zájem. Chyběly finance a často i pracovní síly. Naopak venkovské vinice byly i po této válce obnovovány a velice často i rozšiřovány. Zrušení roboty v roce 1848 uvolnilo pracovní síly v zemědělství. Zemědělci začali ztrácet zájem o vinice a uplatňovali se více v prudce se rozvíjejícím průmyslu. V současnosti dochází k novému rozkvětu vinařství v Čechách. Pěstování vinic i rozumná mírná konzumace alkoholu se stávají součástí kultury českého národa.

 

LITERATURA

1. Kotyza O, Smetana J, Tomas J. Dějiny města Litoměřic. Město Litoměřice, 1997.

2. Kosmova kronika česká. Praha: Svoboda, 1972.

3. Kraus V, Foffová Z, Vurm B, Krausová D. Nová encyklopedie českého a moravského vína. Praha: Praga Mystica, 2005.

4. Kraus V. Vinitorium historicum. Praha: Radix, 2009. 5. Mejstřík J, Hurník L. Hovory o víně. Praha: Mladá fronta, 2008. 6. Šamánek M, Urbanová Z. Když víno léčí. Praha: Galén, 2013.

 

ADRESA PRO KORESPONDENCI

Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc. Dětské kardiocentrum, FN v Motole, V Úvalu 84, 150 06 Praha 5, e-mail: milan.samanek31@seznam.cz

zpět