První anatom
Čas příchodu na svět si Andreas Vesalius, vlastním jménem Andries van Wesel, věru uměl vybrat: narodil se v Bruselu doslova mezi dvěma roky, v noci z 31. 12. 1514 na 1. 1. 1515, a pokud bychom měli pokračovat v podobenství, pak se narodil v medicínském středověku a – díky svému dílu – zemřel ve věku novém.
Otec, původem z Weselu na pomezí Německa a Holandska (odtud příjmení), byl dvorním lékárníkem nejmocnějšího monarchy doby, římsko-německého císaře a španělského krále Karla V. Andreas už jako kluk rozřezával tátovým skalpelem vše živé i mrtvé, co mu přišlo pod ruku – myši, krysy, kočky, psy. V patnácti začal studovat svobodná umění v Lovani, po třech letech přešel na medicínu do Paříže. Tamější anatomické přednášky ho nudily, pitev bylo poskrovnu, navíc hlavně psů, ostatně přednášející profesor Jacobus Sylvius prý vládl nožem toliko u stolu hodovního. Už při třetí pitvě se impulzivní Vesalius chopil ranhojičova nože a provedl ji zručněji než kdokoli široko daleko (zatímco profesor k tomu dle tehdejších zvyklostí předčítal z Galéna). Od té doby pitval pokaždé, navzdory pošklebkům spolužáků, kteří to považovali za cosi nečistého a ponižujícího.
Medikem i lupičem mrtvol
V Lovani, kam se musel kvůli válečným nepokojům ve Francii vrátit, se lidské tělo nepitvalo dokonce třicet let! Po vyjednávání na radnici Vesalius dosáhl povolení k veřejné pitvě popraveného. V Lovani také jako první v Evropě vypreparoval kompletní lidskou kostru. Potají odřízl ze šibenice polorozpadlou mrtvolu a doma z ní odvařil zbylé maso i další měkké části. Jednou se mu podařilo získat tělo dívky skoro čerstvé, teprve den předtím pohřbené. Čtrnáct dní ji pak tajně uchovával v bytě a náruživě pitval. Na krádež se ale přišlo, takže při příští výpravě na místo posledního odpočinku ho přivítal déšť šípů.
Na to, jak všelijak se dostával k lidským tělům, sám vzpomíná: „… Ptáci oklovali mrtvolu, která byla částečně spálena na ohni a pak přivázána ke kůlu. Kosti byly proto zcela holé. Využil jsem této vítané příležitosti, vylezl jsem na hranici a snažil se oddělit stehenní kost od kyčelní… Tolik jsem po těch kostech toužil, že jsem sám uprostřed noci s námahou vylezl na hranici přes řadu jiných mrtvol a bez váhání jsem si odnesl to, co jsem chtěl. Kosti jsem ukryl až do druhého dne, kdy jsem je pak kousek po kousku nosil domů jinou městskou branou.“
Doktorát získal koncem roku 1537 v italské Padově (na nejlepší univerzitě té doby), nazítří po promoci tam nastoupil jako profesor chirurgie. Ihned zahájil sérii pitev, při nichž zastával roli chirurga, demonstrátora i lektora. Usiloval o maximální názornost, začal využívat obrazový výklad. Hned v prvních měsících vytvořil šest anatomických tabulí (tři nakreslil sám, tři byly dílem Jana Stevena van Calcara, Vláma působícího v Itálii, vynikajícího žáka Tizianova), každá sestávala z ústředního vyobrazení doprovázeného po stranách textem, vysvětlujícím písmena vyznačená na ilustraci. Tiskem vyšly jako Tabulae anatomicae sex v dubnu 1538. Studenti je přijali s nadšením.
Ani zde mrtvoly popravených nestačily výuce a výzkumu, a tak pan profesor občas chodil v noci krást na hřbitov. Legálně se mu občas povedlo ulevit popravovanému od čtvrcení, aby dostal mrtvolu neporušenou. A když nepovedlo, alespoň se vrhl na čerstvě rozčtvrcené tělo, vyjmul z něj teplé, ještě dotepávající srdce, aby je v nejbližší lékárně prostudoval.
Klenot vědy, umění i řemesel
Šest anatomických tabulí považoval Vesalius za pouhý první krok, okamžitě začal s Calcarem usilovně pracovat na velké ilustrované učebnici anatomie. Vyšla v srpnu 1543 v Basileji pod názvem De humani corporis fabrica libri septem (Sedm knih o stavbě lidského těla). Vesalius ji věnoval Karlu V. (Předtím v únoru vyšlo v Norimberku dlouho oddalované Koperníkovo dílo O obězích nebeských sfér, takže onoho roku 1543 vstoupil novověk skrze knihtisk i do astronomie. Koperník – ostatně rovněž absolvent medicínských studií na Padovské univerzitě – svoje chef d’oeuvre vydal jako sedmdesátiletý, Vesalius jako osmadvacetiletý.)
Bylo ihned jasné, že De humani corporis fabrica se svými 663 stranami foliového formátu (klasický rozměr folia je 42 × 30 cm) včetně 11 velkých obrazových tabulí a téměř dalších 300 ilustrací představuje epochální počin nejen ve vědě, ale i v umění a řemesle výroby knih (knihtisk byl tehdy v počátcích). Typografie, ilustrace i jejich dřevořezy, korelace textu s vyobrazeními – vše bylo na nejvyšší dosažitelné úrovni. V díle Vesalius opravil na dvě stovky omylů dosud nedotknutelného Galéna (řadu jiných ovšem neobjevil), přičemž v popiscích a komentářích položil základy racionálního anatomického názvosloví. Lepším uspořádáním pitevního pořádku i detailním popisem své pitevní techniky rovněž usnadnil, aby si jeho poznatky každý kolega mohl ověřit na vlastní oči. (Nikde se ale ani náznakem nepouští do širších výkladů, aby nevzbudil pozornost náboženských fanatiků; na rozdíl od španělského kolegy Miguela Serveta, objevitele malého krevního oběhu, který roku 1553 skončil na hranici.)
V oblasti kardiologie popsal obecnou strukturu srdce, perikardu i věnčitých tepen, jakož i aneurysmata hrudní a břišní aorty. Při té příležitosti (zjevně ironicky) konstatoval: „Žasl jsem nad rukodělností Všemohoucího, která způsobuje, že krev prosakuje z pravé do levé komory pasážemi, jež unikají lidskému zraku.“ Poznatek o nepropustnosti mezikomorového septa podnítil další anatomy k příslušným úvahám a posléze i Williama Harveye k objevu krevního oběhu.
Ve stejném roce jako své stěžejní sedmisvazkové dílo vydal Vesalius i zestručněnou verzi pro běžné vyučování pod názvem De humani corporis fabrica librorum epitome, nazývané zjednodušeně Epitome (Stručná verze). Věnoval ji císařovu následníkovi, budoucímu Filipu II. Španělskému. Dva roky poté vyšel Epitome německy a stal se vyhledávanou pomůckou i pro chirurgy a ranhojiče. Desky s dřevořezy ilustrací k Vesaliově veledílu, rovněž jedinečné, uložené v univerzitní knihovně v Mnichově, vydržely přes 400 let – až je v červnu 1944 zničil nálet Spojenců.
Vesalius Vesanus
Lékařská obec přijala Vesaliův spis se smíšenými pocity, kupříkladu Vesaliův pařížský učitel Jacob Sylvius reagoval po letech verbálního štvaní (Vesalia přezval na vesana, blázna) dílem Vyvracení šílencových urážek vůči textům Hippokrata a Galéna (1551). Americký chirurg a medicínský spisovatel Sherwin B. Nuland z něj v knize Lékařství v průběhu staletí předkládá ukázku:
„Bývalo by snadnějším úkolem vyčistit Augiášovy chlévy nežli odstranit ty nejhorší lži z této matlanice splácané z vykradačství a nadmuté pomluvami. … Zapřísahám Jeho císařskou Milost, aby nelítostně a tvrdě potrestala, tak jak si zasluhuje, tuto zrůdu zplozenou a vypěstovanou v jeho vlastním domě, tento nejodpornější příklad ignorance, nevděku, arogance a bezbožnosti, aby ji zadusila, aby šířit nemohla jed po zbytku Evropy svým morově smrdutým dechem. … Loajální synové Asklépiovi, Francouzi, Němci a Italové, já zapřísahám vás, přijďte a staňte se mými vojáky a pomozte mi kdekoli další obrany vašich učitelů zapotřebí bude, neboť jsem stár a znaven svými lety a svou prací. Jestliže tato hydra opět někde novou hlavu vztyčí, usekněte ji a zničte neprodleně, trhejte a cupujte tu chiméru obludné velikosti, tu primitivní a zmatenou změť plnou morálního bahna a páchnoucího obsahu stoky, tuto práci zcela bezcennou a nedůstojnou vašeho čtenářského zájmu a svrhněte ji do hlubin pekelných k samotnému Vulkánovi.“
Leč nic platno, kladné přijetí převažovalo, především u mladých, což rozhodlo. V roce 1555 vyšla Fabrica podruhé, rozšířená o další vyobrazení a nové poznatky zejména z patologické anatomie. Celkem vyšlo pětadvacet vydání (plagiáty nepočítaje) a učilo se z nich přinejmenším dvě staletí. (Na pražské lékařské fakultě první podle Vesalia přednášel od roku 1580 profesor Adam Huber z Riesenpachu neboli Velkého Meziříčí.)
Svatý útěk z Escorialu
V prosinci 1543 provedl Vesalius v Padově svoji poslední veřejnou pitvu, krátce nato v dramatickém gestu všechny své poznámky a rukopisy hromadně spálil. Tím jako by za sebou boural mosty ve snaze, aby ho nic nelákalo zpět. Poté odešel na post druhého lékaře císaře Karla V. Hlavním důvodem byly samozřejmě peníze, Vesalius chtěl založit rodinu, a učinit tak s profesorským platem mu nepřišlo odpovědné.
„Lepší“ místo však brzy ukázalo své stíny. Kolegové galenovci u dvora Vesalia nenáviděli, intriky bujely. Do roku 1555 sice zrevidoval druhé vydání svého díla De humani corporis fabrica, jinak ale pořád dokola léčil francouzskou chorobu a nemoci trávicího traktu. Po abdikaci Karla V. (1556) vstoupil do služeb jeho nástupce Filipa II.
V roce 1562 zemřel Gabriele Falloppio, profesor anatomie na univerzitě v Padově. Vesaliovu žádost o uvolnění a návrat do Padovy však Filip II. odmítl. A tak se Vesalius rozhodl vykonat svatou pouť do Jeruzaléma. Důvody k ní nejsou přesně známy. Traduje se, že koncem roku 1563 dostal v Madridu od rodiny vznešené dámy povolení ji po smrti pitvat. Přítomen byl bratr zemřelé. Když Vesalius obnažil srdce, začalo prý náhle tepat! Král Filip zmírnil inkviziční rozsudek smrti na vyhnanství a očistnou pouť do Svaté země.
Tato nedoložená historka z Vesaliova života se ocitla i v poslední knize českého biologa a filosofa Emanuela Rádla Útěcha z filosofie jako varovný příklad výlučně racionálního vztahu člověka k přírodě:
… Opatřit si mrtvolu pro pitvu bývalo těžké, protože od předhistorie až do té doby se věřilo v posvátnost lidského těla. Proto si někteří anatomové opatřovali mrtvoly oklikou: vybrali si ve vězení mezi odsouzenci vhodného člověka, ne tlustého, ani hubeného, zaplatili zaň katovi, ten ho utopil (aby neporušil tělo pro pitvu) a mrtvolu poslal anatomovi k demonstraci. Zdá se, že takovýmto způsobem si asi opatřil mrtvolu nejslavnější anatom té doby Vesalius, aby demonstroval pitvu přímo před vznešeným posluchačstvem v Madridě. Ale kat snad neutopil mrtvolu dost; při pitvě se probudila a otevřela oči na posluchače. Pojala je hrůza a Vesalius byl odsouzen vykonat v žíněném rouše pouť do Svaté země. Cestou zahynul.
I napadá mi: když astronomové pitvají hvězdnou oblohu tisíci přístroji a vykládají nám podle Galileiho, že hvězdná obloha je jen prach a popel – aby tak byl Galileo toto tělo, rozložené po celém vesmíru, nebyl také dost utopil! Aby tak vesmír pozvedl hlavu, vytřeštil na nás oči a vzkřikl: „Lidi, co to se mnou děláte?“ Do jaké Svaté země pak poputujeme v žíněném rouše, abychom prosili za odpuštění?
Dnes se zdá, že důvodem Vesaliovy pouti nebyla inkvizice (ta v tehdejším Španělsku nepodléhala papeži jako jinde, nýbrž králi) ani jiný vnější nátlak, ale snaha uniknout z Madridu a vrátit se do Padovy (věděl už, že ho tam chtějí a nabízejí „velmi řádný plat“). Oficiálně měla být pouť projevem díků za uzdravení z těžké nemoci.
Vyrazil v dubnu 1564 z Benátek. Zpátky se vypravil začátkem podzimu. Cestou loď zastihla bouře a několik dní si s plavidlem zle pohrávala. Nakonec přistála u ostrova Zakynthos při západním pobřeží Peloponésu. Tam Vesalius uprostřed října 1564 zemřel na neznámou nemoc. O jeho pohřeb se postaral benátský zlatník, který tam přistál a náhodou se dozvěděl o jeho smrti. Jméno dobrodince i místo hrobu zůstávají neznámy.
ADRESA PRO KORESPONDENCI
Ing. František Houdek, Synkovská 13, 160 00 Praha 6, e-mail: frthek@gmail.com