Tolerance k alkoholu

SOUHRN

Tolerance k alkoholu znamená nárůst snášenlivosti alkoholu při jeho opakovaném požívání. Toleranci k alkoholu dělíme na funkční, akutní, naučenou a metabolickou. V toleranci k alkoholu existují etnické i individuální rozdíly. Nižší toleranci k alkoholu zaviněnou nízkou hladinou alkoholdehydrogenázy nebo sníženou aktivitou aldehyddehydrogenázy mají původní obyvatelé Ameriky a Austrálie a část Japonců, Číňanů či Korejců. Děti z rodin alkoholiků a osoby s určitými povahovými vlastnostmi mají zvýšené riziko stát se alkoholiky. Alkohol v mozku zvyšuje účinek kyseliny ?-aminomáselné projevující se sedativně a stimuluje sekreci dopaminu a serotoninu. Souhra mezi genetickými vlohami a vlivem životního prostředí jsou rozhodující pro vývoj tolerance k alkoholu i pití a závislosti na něm. (Kap Kardiol 2012; 4: 68–73)

KLÍČOVÁ SLOVA

? alkohol ? alkoholdehydrogenáza ? aldehyddehydrogenáza ? snížená tolerance ? víno ? genetika

Tolerance (podle latinského „tolerantia“) znamená snášenlivost nebo trpělivost. Tolerance k alkoholu je nárůst snášenlivosti neboli přivykání k alkoholu při jeho opakovaném požívání. Tolerance k alkoholu, která se při pravidelném dlouhodobém popíjení zvyšuje, způsobí, že k dosažení stejného účinku je potřeba vypít větší množství alkoholu, nebo alkohol v koncentrovanější podobě. U některých osob, které konzumují alkohol dlouhodobě nebo stále větší a větší množství při zvyšování tolerance k alkoholu, se může vyvinout „reverzní tolerance“. Při ní je tolerance k alkoholu naopak snížena a konzumace pouze malého množství alkoholu je provázena příznaky opilosti. Je to způsobeno tím, že dlouhodobá konzumace alkoholu poškodí játra a jejich detoxikační funkce vůči alkoholu je snížena.

Tolerance k alkoholu úzce souvisí s pocity, jimž po konzumaci alkoholu říkáme dobrá nálada, špička, opilost a návyk na alkohol s jeho finálním stadiem, které se nazývá chronický alkoholismus. Zvýšená tolerance může vyústit až do zvyšující se touhy po alkoholu. Snížená tolerance však takto postižené osoby od pití alkoholu odrazuje, a proto je u nich alkoholismus málo častý. Jak dále uvidíme, tolerance k alkoholu se liší nejen u různých etnik, ale také mezi osobami jednoho etnika, je částečně dědičná, závislá na metabolismu alkoholu v těle, který je zásadně ovlivňován geny, ale velký vliv na něj má zevní prostředí. Přesto, že se nám již podařilo odhalit spoustu záhad kolem tolerance k alkoholu, zdaleka nebyly odhaleny všechny. Říkáme, že příčina různé tolerance k alkoholu je multifaktoriální a vedle genetického podkladu se na ní výrazným způsobem podílejí vlivy zevního prostředí.

Různé druhy tolerance k alkoholu

Tolerance k alkoholu se dělí na funkční, akutní, naučenou a metabolickou.

Funkční tolerance neboli tolerance centrálního nervového systému nastává tehdy, jestliže se mozek, konkrétně jeho ?-aminomáselný (GABA) systém, adaptuje na vyšší dávky alkoholu. Člověk, který má funkční toleranci na alkohol, dlouho reaguje na stále vyšší dávky alkoholu jen nepatrnými příznaky alkoholové intoxikace. Vzpomeňme si na příhody, kdy řidiči traktorů, ale i autobusů řídí bezpečně svá vozidla s dávkami alkoholu, které převyšují i dávky, které jsou považovány za smrtelné.

Akutní tolerance se vyskytuje daleko méně často než klasická tolerance a obtížně se zjišťuje, přestože existuje. Vzniká nikoli po opakované konzumaci alkoholu, nýbrž při pouhém jednom alkoholickém excesu. Obecně platí, že na začátku pití jsou projevy alkoholové intoxikace daleko výraznější než při pokračování pití, i když hladina alkoholu je udržována stejná.

Naučená tolerance je tolerance závislá na okolnostech při pití alkoholu. Tento druh tolerance se vytváří rychleji, jestliže konzumace alkoholu probíhá pokaždé na stejném místě a za stejných okolností. Bylo prokázáno, že po stejně velké konzumaci alkoholu mají lepší testy oko-ruka a menší vzestup tepové frekvence osoby, které pijí ve „svém“ než v cizím baru. National Institute on Alcohol Abuse and Alcoholism (NIAAA) prokázal, že tolerance se rychleji vyvíjí, když testovaná osoba při testování pije, než když testování probíhá za střízlivého stavu. Tolerance se také okamžitě zvyšuje u pijících osob, které vědí, že za splnění testu bude odměna, ale již ne u těch, před nimiž se o odměně nikdo nezmínil.

Dalším druhem tolerance je metabolická tolerance. Opakovaný příjem alkoholu zvyšuje kapacitu systému, který alkohol metabolizuje, a štěpení alkoholu je pak rychlejší. Je to způsobeno nejen zvýšenou aktivitou alkoholdehydrogenáz, ale i systému mikrosomální oxidace (MEOS), která se účastní metabolismu asi čtvrtiny celkového absorbovaného množství alkoholu v játrech. Tento systém je aktivován dlouhodobým pitím většího množství alkoholu a bylo prokázáno, že alkohol při zvýšené metabolické toleranci mizí z krve rychleji u alkoholiků než u abstinentů, u nichž není vyvinuta metabolická tolerance dlouhodobým pitím alkoholu. Metabolická tolerance však způsobuje také rychlejší metabolismus nejen alkoholu, ale také některých léčiv, například pentobarbitalu.

Etnické rozdíly tolerance k alkoholu

Tolerance k alkoholu se může lišit nejen mezi jednotlivými osobami, ale výrazně se liší mezi etnickými skupinami.

Již dlouho je známo, že původní obyvatelé Ameriky a Austrálie mají nižší toleranci k alkoholu než Evropané.

Tito domorodci reagovali na pití alkoholu jako na setkání s neštovicemi, spalničkami, chřipkovými viry nebo tyfem. Odhaduje se, že od 15. do 19. století zahubily tyto epidemie kolem 90 % původních obyvatel Severní Ameriky.

Předpokládá se, že snížení tolerance k alkoholu u potomků amerických Indiánů vzniklo zřejmě tím, že Indiáni se setkali s konzumací alkoholu podstatně později než jiná etnika. Proto se mechanismy detoxikace alkoholu začaly u nich vytvářet až mnohem později než u osob, které měly příležitost setkávat se s alkoholem dříve. Skutečnost, proč u Indiánů v Americe nevznikly enzymy, které metabolizují alkohol, ve stejném počtu a ve stejném období než například v Evropě, se zdá nepochopitelná. O vinné révě je známo, že patří mezi nejstarší kulturní rostliny na Zemi a víme, že východní pobřeží Ameriky bylo pokryto vinnou révou již v druhohorách, tedy před 150 miliony lety, nejspíše její lesní odrůdou (Vitis vinifera, subsp. silvestris). Svědčí o tom také název Vinland, který tomuto území dali Vikingové. Udivuje nás, že by tehdejší obyvatelé nekonzumovali vinné hrozny ve zkvašeném stavu jako národy v jiných částech světa a neadaptovali svůj metabolismus na štěpení alkoholu. Takže otázka, proč mají Indiáni sníženou toleranci k alkoholu, zůstává stále záhadou.

Pozdějším kontaktem s alkoholickými nápoji nebo nakvašenými plody ovoce, které měly až 5% objem alkoholu, se vysvětloval také rozdíl vyšší tolerance na alkohol u mužů než u žen. U žen k tomu přispívá ještě rozdíl v tělesné hmotnosti a v obsahu tělesné vody, které jsou u mužů větší. U žen se na menší toleranci k alkoholu podílí také větší podíl tuku na tělesné hmotnosti místo vody.

Vliv metabolismu alkoholu na etnické rozdíly tolerance

Pokrok v genetice umožnil poznat blíže nejen mechanismus, jímž je alkohol metabolizován, ale také příčiny etnických i pohlavních rozdílů.

Z množství požitého alkoholu se pouze 2–10 % alkoholu vyloučí nezměněno močí, potem a plícemi. Alkohol je v těle ze tří čtvrtin rozkládán alkoholdehydrogenázou (ADH), která je ve značném množství již v žaludku, ale zejména v játrech. Zbytek, přibližně jednu čtvrtinu vstřebaného alkoholu zpracovávají méně významné systémy, jako je mikrosomální systém oxidující etanol (MEOS), a kolem 2 % kataláza. Malá část vstřebaného alkoholu je metabolizována cytochromem P450 (CYP2E1). Rozkladem alkoholu, který způsobí enzym ADH, se vytváří toxický acetaldehyd, který by byl schopen poškodit organismus. Musí být proto rychle dále metabolizován působením aldehyddehydrogenázy (ALDH) na kyselinu octovou. Konečnými metabolity alkoholu jsou pak voda a oxid uhli čitý s výdejem tepla. Koncentrace alkoholu v krvi je za normálních okolností snižována alkoholdehydrogenázou o 4,5 mmol/litr za hodinu. Tento proces nezrychluje ani cvičení, ani pití alkoholu, ani koupání ve studené vodě nebo podobné procedury.

Alkoholdehydrogenáza

Alkoholdehydrogenáza (ADH) je základní enzym, jímž se alkohol metabolizuje. Byla objevena až v polovině 60. let minulého století. U lidí byla zatím prokázána existence sedmi genů ADH. Nacházejí se na krátkém úseku dlouhého ramene chromosomu 4 (chromosom 4q). Jejich současné názvosloví i dřívější názvy jsou uvedeny v tabulce (tab. 1).^2,3 Geny třídy I, tj. 1A, 1B a 1C, jsou odpovědné za velkou většinu metabolismu alkoholu v játrech. Gen 4 zasahuje významně do oxidace alkoholu, jestliže se alkoholu konzumuje velké množství. Jejich varianty – alely se mohou lišit rychlostí, jakou metabolizují alkohol (tab. 2). Rychlost, jakou je alkohol metabolizován, výrazně ovlivňuje toleranci k alkoholu, množství vypitého alkoholu a ve svých důsledcích také vznik závislosti na alkoholu.

Alely dekódující různé varianty ADH jsou v jednotlivých etnických skupinách nerovnoměrně zastoupeny. V Evropě byla provedena velká studie ADH genotypu u 876 obyvatel bělošského původu, pocházejících ze Španělska, Francie, Německa, Švédska a Polska. Nejčastěji byla u evropských obyvatel prokázána alela ADH1C*1. Nejméně obyvatel s ADH1C*1 – celkem 47,6 % – bylo nalezeno v Německu, nejvíce – až 62,5 % – ve Švédsku. Tento gen patří mezi geny se střední rychlostí metabolismu alkoholu a je schopen metabolizovat na acetaldehyd 90 molekul alkoholu za minutu (tab. 2). Další alela ADH1B*2, která se vyskytuje ve značném procentu u původních obyvatel východní Asie, byla prokázána – s výjimkou Francie, kde se vůbec nenašla – ve všech zkoumaných evropských státech. Její výskyt však byl i v ostatních státech Evropy velmi nízký. Obecně se soudí, že alelu ADH1B*2 má přibližně 10 % obyvatel bělošského původu. V Evropě je však její výskyt zhruba poloviční. Nejvyšší zastoupení měla u 5,4 % obyvatel Španělska.⁴

Na rozdíl od Evropanů má až 70 % obyvatel původem z východní Asie gen ADH1B*2 s velmi rychlým metabolismem alkoholu. ADH1B*2 má největší význam v prevenci vzniku alkoholismu, protože alkohol velmi rychle metabolizuje. Za jednu minutu přemění 350 molekul alkoholu na acetaldehyd (viz tab. 2). Odbouráním alkoholu rychlou ADH se zvětšuje množství acetaldehydu vzniklého metabolismem alkoholu. Hromadění acetaldehydu u osob s alelou ADH1B*2 jim způsobuje nepříjemnosti, jimž se chtějí vyhnout, a proto nepijí alkohol vůbec, nebo pouze malé množství. Tím se rovněž snižuje riziko vzniku alkoholismu a závislosti na alkoholu.

U populace pocházející z Afriky, u Afroameričanů, ale také u Indiánů pocházejících z jihozápadní Kalifornie je přítomna alela ADH1B*3. Patří k ADH s velmi rychlým metabolismem alkoholu. Za jednu minutu změní 300 molekul alkoholu v acetaldehyd (viz tab. 2). Rychlá oxidace alkoholu má obdobný vliv jako alela ADH1B*2 a rovněž zvyšuje koncentraci toxického acetaldehydu v krvi. Při metabolismu alkoholu je aktivnější než pomalá alela ADH1B*1.

Podobný vliv na toleranci k alkoholu a proti vzniku alkoholismu u asijské populace jako ADH1B*2 má rovněž alela ADH1C*1. Není jisté, zda to není pouze vliv časté koexistence obou alel.

Aldehyddehydrogenáza

Aldehyddehydrogenáza (ALDH) zahrnuje celkem 19 enzymů (tab. 3). Největší význam pro metabolismus alkoholu u lidí má ALDH2. Nejvíce je obsažena v játrech, ale i na mnoha jiných místech v těle. Gen ALDH2 je umístěn na chromosomu 12q24. Je schopen dále metabolizovat acetaldehyd vznikající působením ADH na molekuly alkoholu a udržovat nízkou koncentraci toxického acetaldehydu.

Mutant ALDH2, který se nazývá ALDH2*2, naopak aktivitu štěpení acetaldehydu výrazně snižuje. Vyskytuje se pouze u východoasijské populace. Najdeme jej přibližně u 40 % Japonců, Číňanů a Korejců. U lidí bělošského původu je výskyt alely ALDH2*2 velmi malý, stejně jako u Afričanů a Mexičanů. Mutace pravděpodobně pochází z centrální Číny. Inaktivující mutace ALDH2*2 potlačí aktivitu genu ALDH2 u homozygotů téměř úplně, až na přibližně 8 %, a u heterozygotů ji výrazně sníží.

Pomalé odbourávání acetaldehydu a jeho hromadění v krvi vede ke snížené toleranci alkoholu. Lidé takto postižení mají po vypití alkoholu projevy podobné kocovině až těžké příznaky, které jim brání v dalším pití. Je to podobná reakce jako po pití alkoholu při léčbě alkoholismu disulfi ramem (Antabusem). Anglicky se tato reakce nazývá „Asian glow“ nebo „oriental flushing syndrome“, česky „asijský flush“. Projevuje se zrudnutím kůže v obličeji, na krku a na končetinách způsobeným dilatací kapilár, nauseou, bolestmi hlavy, palpitacemi a tachykardiemi.

Tato přecitlivělost k alkoholu, podmíněná inaktivizující mutací ALDH2*2, se také vyskytuje přibližně u 20 % Židů.

Na začátku 60. let minulého století, kdy jsme ještě neznali genetiku ADH, jsme se v Americe setkali s člověkem, který jako Žid uprchl z Československa do Ameriky. Vždycky tvrdil, že nepije, protože se po alkoholu necítí dobře, že zčervená a bolí ho na hrudníku a má nepravidelný zrychlený puls. My Evropané jsme mu nechtěli věřit. Na náš popud se napil. Po chvilce mu zrudla kůže na celém těle, zpotil se a obtížně dýchal, bylo mu na zvracení a měl tachykardii. Usoudili jsme, že je zřejmě alergický na alkohol a domnívali jsme se, že to může být způsobeno spíše určitým druhem alkoholu, na který je alergický, než samotným alkoholem. Testovat různé druhy alkoholu odmítl, ale postupně jsme se přesvědčili, že to nezávisí na tom, jestli pije víno nebo jiné alkoholické drinky nejrůznějšího typu. Teď již víme, že to byl projev člověka, pocházejícího původně z některé země jihovýchodní Asie, popsaný jako „Asian glow“. Teprve daleko později jsme zjistili, že je to geneticky podmíněná reakce Židů na alkohol.

Význam zevních vlivů na toleranci k alkoholu

Kromě geneticky podmíněného rozdílného metabolismu alkoholu na toleranci k alkoholu se na vzniku opilosti a návyku na alkohol podílí ještě řada dalších příčin.

V prvé řadě je to samotný alkohol. Při vzniku opilosti je samozřejmě rozdíl, jaký druh alkoholu a jak koncentrovaný alkohol požíváme, jaké množství jsme vypili a za jak dlouho. Nejrychleji se alkohol vstřebává z nápoje s koncentrací alkoholu kolem 20–30 % nebo je-li podáván v podobě perlivého nápoje nebo v teplé formě. Hůře se vstřebává alkohol vypitý s velkým množství vody nebo velmi málo koncentrovaný (pivo).

Nadměrné množství alkoholu vypité v krátkém časovém úseku se nazývá „binge drinking“, tj. asi 70 g čistého alkoholu u muže a 50 g alkoholu u žen vypitého během dvou hodin. Domníváme se, že při zvažování, jaké pití označit za nadměrné nebo „binge“, musíme přihlédnout také k toleranci k alkoholu.

Při vstřebávání alkoholu záleží také na tom, jaké jídlo jsme s alkoholem konzumovali. Například potraviny s vyšším obsahem tuku vstřebávání alkoholu ze střeva zpomalují. Intoxikace alkoholem vznikne snadněji při pití nalačno než při plném žaludku. Jestliže je žaludek prázdný, můžeme již za jednu minutu detekovat alkohol v mozku. Při plném žaludku se alkohol dostává do střev a do krve daleko pomaleji. V krvi nacházíme nejvyšší koncentraci alkoholu za 30–60 minut po ukončení pití.

Citlivost k alkoholu ovlivňuje také tělesná konstituce. Lidé mohutnější postavy potřebují k dosažení intoxikace větší množství alkoholu než astenické osoby malého vzrůstu. Muži, kteří mají méně tuku a více vody v těle než ženy, mají při stejném množství vypitého alkoholu nižší hodnotu v krvi, než jakou naměříme u žen, které mají větší obsah tělesného tuku a menší obsah vody. U seniorů, u nichž je celkové množství vody sníženo, způsobuje stejné množství alkoholu jeho větší obsah v krvi.

Momentální tolerance k alkoholu se mění rovněž s náladou člověka. Závisí na tom, jestli je v dobré nebo špatné kondici, vyspalý nebo nevyspalý, jestli je to náhodný piják alkoholu nebo již alkoholik, který ke své pravidelně konzumaci alkoholu ve větším množství přidal jednorázově další množství alkoholu. Náchylnost k opilosti může ovlivňovat rovněž teplota v místnosti a venkovní teplota, i denní a roční doba.

Nízkou toleranci k alkoholu mohou ovlivňovat další zevní vlivy, např. ztráta životního partnera, ztráta zaměstnání, odchod do důchodu, chudoba, pocit beznaděje, vztek, podceňování vlastní osobnosti, žárlivost a negativita a další.

Vlivy určující toleranci k alkoholu vedou k tomu, že i mezi jednotlivými národnostmi v Evropě nacházíme rozdíly tolerance k alkoholu. Největší odolnost k vypitému alkoholu udávají Rusové a Poláci. Pak následují Nizozemci, Belgičané a Portugalci. Češi mají průměrnou toleranci a nejhůře jsou na tom Švýcaři a Italové. V těchto zemích se cítí opilými po jednorázovém vypití 60 g alkoholu až 93 % osob.

Vliv začátku konzumace alkoholu

Jedním ze zevních faktorů ovlivňujících vznik alkoholismu může být časný začátek konzumace alkoholu u mladých osob. Dlouhodobá rozsáhlá studie NIAAA jednoznačně prokázala čtyřikrát vyšší riziko stát se alkoholikem u osob, které začaly konzumovat alkohol v mladém věku, před dosažením 15 let, než když začaly pít ve věku 21 let. Potomci z rodin zatížených alkoholismem mají tento problém ještě výraznější.

Také studie University School of Medicine v St. Louis prokázala, že na tom, kdy začnou dívky pít, mají největší podíl faktory zevního prostředí, ale závislost na alkoholu je dána z největší části geny. Další výzkum ukázal, že celkem 36 % dvojčat začalo pít ve 14 letech a příčinou byly zevní faktory. Celkem v 76 % byl na začátku pití vliv sourozenců, spolužáků a sousedů. Ve městech jsou genetické vlivy mnohem větší (34 % ve věku 16 let) než na vesnici, kde činily pouze 18 %. Na začátku pití byly pozorovány genetické vlivy, např. původ z rodiny alkoholiků, častěji u děvčat než u chlapců.

Povahové vlastnosti dětí

Větší sklon k alkoholismu mají také osoby s určitými povahovými vlastnostmi. Je to v první řadě necitlivost k trestům, radost z okamžité odměny za splněný úkol, dále preference být často odměňován, i když pouze malými odměnami, a neschopnost potlačit činnost, která může skončit špatně. K tomu přispívá u těchto osob ještě neschopnost zmírnit pití alkoholu, když jednou pít začnou. William R. Lovallo a spol. zjistili, že osoby se sklonem k alkoholismu mají defi city pracovní paměti (working- memory) a navíc je přitahovaly velmi riskantní úkoly, za které byla nějaká odměna. Autoři této studie se domnívají, že děti z rodin alkoholiků, které lze charakterizovat jako osoby vyhledávající rizika, jsou podstatně náchylnější k alkoholismu než osoby bez rodinné zátěže, s odlišnými povahovými vlastnostmi.¹¹

Vliv dědičnosti na vztah potomků k alkoholu

Dokud nebyly k dispozici podrobné genetické studie spočívající na analýze chromosomů, získávali jsme informace o možném genetickém vlivu na toleranci k alkoholu výzkumem vlivu dědičnosti na vztah k alkoholu.

Studie u dvojčat

Ke studiu toho, jaký vliv má genetika na toleranci k alkoholu se s výhodou používala jednovaječná a dvojvaječná dvojčata. U jednovaječných dvojčat s identickými geny se dá očekávat stejná příčina odchylné tolerance. Naopak u dvojvaječných dvojčat, která jsou geneticky rozdílná, může být také tendence při vývoji tolerance na alkohol rozdílná.

Studie provedené u dvojčat, která byla vychována odděleně v rodinách s rozdílným vztahem k alkoholu, ukázaly, že alkoholiky se čtyřikrát častěji stanou jednovaječná i dvojvaječná dvojčata z rodin, v nichž otec, matka, dědeček nebo sourozenci holdovali alkoholu, oproti dětem z rodin, kde se alkohol nekonzumoval. Prostředí, ve kterém jsou vychovávány, nemá na to, jestli se z nich stanou alkoholici, žádný vliv.

Partanen a spol. sledovali 902 finských mužských dvojčat a zjistili, že se dědí zejména závislost na pití nadměrných množství alkoholu a méně pití malých množství.⁵

Pickens a spol. studovali 169 párů dvojčat a zjistili, že ke zdědění vlohy k alkoholismu inklinovala jednoznačně častěji jednovaječná dvojčata než dvojvaječná.⁶ Studie s dvojčaty má jednu velkou společnou nevýhodu, kterou je rozdílné prostředí, ve kterém dlouhodobě žijí. Z těchto důvodů je obtížné dělat z těchto studií jednoznačné závěry.

Studie u potomků z rodin alkoholiků

Sem patří výsledky studie potomků adoptovaných do jiné rodiny. Kdyby se ve vývoji závislosti na alkoholu uplatňovala pouze dědičnost, znamenalo by to, že děti z rodin alkoholiků adoptované do nepijící rodiny by se také vyvinuly v alkoholiky. Goodwin a spol. při zkoumání dánských adoptovaných a neadoptovaných dětí z rodin alkoholiků zjistili, že synové s rodinným zatížením alkoholismem měli vyšší tendenci stát se také alkoholiky než kontrolní osoby. Nenašli ani žádný rozdíl v tom, jestli synové žili doma, nebo u adoptivních rodičů.⁷

Cloninger studoval skupinu 862 mužů ze Švédska, kteří byli adoptováni v raném věku, a zabýval se také souborem 913 švédských dívek adoptovaných z rodin matek alkoholiček. U obou pohlaví byl nalezen zvýšený počet alkoholiků mezi dětmi z alkoholem postižených rodin. Dívky z rodin matek alkoholiček měly třikrát vyšší výskyt alkoholismu než ostatní dívky. Tento trend velkého výskytu abúzu alkoholu u adoptovaných dívek se vztahoval i k biologickým otcům alkoholikům, ale byl mírnější. Skutečnost, že výsledky neovlivňují pohlavní rozdíly a že riziko alkoholismu je také u žen z rodiny alkoholiků větší než u žen z rodin nealkoholiků, potvrdila další práce.⁸

V roce 1988 provedli Schuckit a Gold výzkum u synů alkoholiků a zjistili, že mají vyšší toleranci k alkoholu, a jsou proto vůči alkoholu odolnější než synové nealkoholiků. Naproti tomu pozdější studie z University v Indianopolis naopak zjistila u osob s anamnézou alkoholismu v rodině snadnější intoxikaci alkoholem než u osob bez této anamnézy.

Recentní studie z Göteborgu rovněž potvrzuje u 22 osob z rodiny alkoholiků, že reagují odlišně než osoby z rodin nezatížených pitím alkoholu. Zkoumané osoby jednorázově vypily 0,6 g alkoholu/kg tělesné hmotnosti, tj. celkem kolem 40 g alkoholu. Výsledky jednoznačně ukázaly, že osoby s rodinnou anamnézou alkoholismu byly více rozjařeny a v dotaznících uváděly lepší náladu a pocity než osoby z rodin abstinentských. Jiné výzkumy ukázaly, že synové otců alkoholiků mají naopak po jednorázovém podání alkoholu menší příznaky alkoholového opojení než synové otců nepijáků. Některé další studie pak neprokázaly žádný rozdíl v reakci potomků z rodin alkoholiků a abstinentů při podání velkého množství alkoholu.

V poslední době umožnilo vyšetřování pomocí magnetická rezonance (MRI) pronikat hlouběji do mozkových funkcí a MRI byla využita také při studiu vlivu dědičnosti. Studie zjistily, že děti, které samy ještě nezískaly zkušenosti s alkoholem, ale které jsou z rodin alkoholiků, mají ve srovnání s dětmi z rodin abstinentů slabší odpověď při podání alkoholu. To může vést ke snížené kognitivní kontrole, jako je pozornost a paměť. Potvrzuje to tvrzení, proč osoby z rodin alkoholiků se stávají častěji alkoholiky než osoby z abstinujících rodin.¹⁰

I přes rozdílné nálezy v jednotlivých studiích můžeme výzkum reakce potomků z rodin alkoholiků uzavřít konstatováním, že rodinná zátěž mění toleranci k alkoholu a zvyšuje riziko potomků stát se alkoholiky jak u mužů, tak u žen. Toto riziko se zvyšuje s růstem počtu alkoholiků v blízkém příbuzenstvu a s blízkostí příbuzenského vztahu ke zkoumané osobě. Také se prokázalo, že vztah mezi biologickými rodiči alkoholiky a výskytem závislosti na alkoholu u jejich potomků je daleko významnější než mezi rodiči, kteří holdují alkoholu, a jejich adoptivními dětmi. Výsledky studie s dvojčaty ukázaly, že děti z rodin zatížených alkoholem se častěji stanou alkoholiky, i když jsou vychovávány v abstinentských rodinách. Mezi potomky z rodin alkoholem nezatížených, které jsou vychovávány v adoptivních rodinách, kde adoptivní otec pije, není počet závislých na alkoholu zvýšen.

Častější výskyt alkoholiků u potomků z rodin zatížených alkoholismem však neznamená, že každý z rodiny alkoholiků, který má změněnou toleranci k alkoholu, se musí alkoholikem také nutně stát. Naopak většina dětí z alkoholických rodin se alkoholiky nestane. Naproti tomu, závislost na alkoholu může vzniknout i u osob, které nemají rodiče alkoholiky. Závisí to z velké míry na zevních faktorech, bez ohledu na to, zda mají rodinné předpoklady, nebo je nemají. Příčina různé tolerance k alkoholu mezi jednotlivci i mezi národy je multifaktoriální. Vedle genetického podkladu se na ní výrazným způsobem podílejí vlivy zevního prostředí, spolu s psychickými a sociálními faktory.

Vliv alkoholu na mozkovou funkci

Víme, že jedinci se mezi sebou liší tolerancí k alkoholu a že při prvních kontaktech s alkoholem mají různou tendenci ke vzniku opilosti. Podrobný genetický výzkum, proč tomu tak je, byl proveden týmem z University of North Carolina u 238 studentů, jimž dávali během osmi minut vypít 0,75 ml/kg alkoholu u žen a 0,9 ml/kg alkoholu u mužů, což je přibližná celková dávka 40 g alkoholu pro ženy a 70 g pro muže. Podrobná genetická analýza ukázala, že klíč ke snížení prvotní tolerance k alkoholu je v genetické oblasti na konci chromosomu 10, kde je gen pro protein CYP2E1. Celkem 10–20 % probandů, kteří mají tento gen, se daleko dříve opije než jiné osoby. Příčinou je enzym CYP2E1, který metabolizuje velmi rychle malou část alkoholu v mozku, kde uvolňuje atomy kyslíku. Ty pak zvyšují citlivost mozkových center k alkoholu.

Tento nález neznamená, že už známe příčinu snížené tolerance u některých osob, protože nález genů pro CYP2E1 je pouze jednou z příčin snížené tolerance k alkoholu a tolerance je závislá na celé řadě dalších faktorů, ať genetických, nebo z prostředí.

Další působení alkoholu na mozkovou činnost se hledalo v jeho účinku na nejvýznamnější inhibiční přenašeč v mozku, jímž je kyselina ?-aminomáselná (GABA). Bylo zjištěno, že alkohol již v malém množství zvyšuje účinky systému GABA. Projevuje se sedativním účinkem, uklidňuje, působí ospalost, vymizí bojácnost, dostavuje se svalová slabost, motorická nestabilita. Většina studií se shoduje v tom, že gen pro receptory GABA2 zvyšuje závislost na alkoholu.

Alkohol stimuluje také dopaminové receptory a způsobuje sekreci dopaminu. Potvrdily to i nové studie s pozitronovou emisní tomografi í. Sekrece dopaminu vlivem alkoholu byla výraznější u mužů než u žen.¹³ Velká snaha nalézt souvislost mezi dopaminovými geny a pitím alkoholu nebyla jednoznačně úspěšná. Platí to o genu pro dopaminový receptor 2 (DRD2), o kterém nelze s určitostí prohlásit, že by nějakým důležitým způsobem souvisel s alkoholovou závislostí. Rovněž se nezdá, že polymorfi smus dopaminového receptoru 4 (DRD4) by měl přímý vliv na závislost na alkoholu.

Alkohol zvyšuje dále sekreci serotoninu. O serotoninu se tvrdí, že vyvolává touhu po pití alkoholu. Genetická příčina tohoto účinku se stále hledá.

Závěr

Genetický původ změn tolerance k alkoholu a závislosti na alkoholu není dosud zcela jasný, ale znalosti o závislosti na alkoholu podmíněné vlivem některých genů jednoznačně stoupají. Současná revoluce v molekulární technologii určitě urychlí genetické studie závislosti na alkoholu, které umožní zavčas nalézt geny zvyšující náchylnost jedince k alkoholu. To je zásadní předpoklad k prevenci alkoholismu. Znalost přítomnosti genů vedoucích k alkoholismu umožňují již od dětského věku věnovat těmto osobám náležitou péči a pokoušet se ovlivnit tento geneticky podmíněný předpoklad. Zatím nebyl prokázán jeden určitý gen, který by sám o sobě působil náchylnost k alkoholu. Všechny geny související s alkoholem působí ještě na jiné funkce, nebo jsou ovlivněny zevními faktory.

Vědci se domnívají, že z těchto studií vyplývá, že u 50–60 % mužů a žen přispívají geny ke vzniku závislosti na alkoholu. Souhra mezi genetickými vlohami a vlivem životního prostředí jsou rozhodující pro vývoj tolerance k alkoholu i pití a závislosti na něm.

 

LITERATURA

1. Osier MV, Pakstis AJ, Soodyall H, et al. A global perspective on genetic variation at the ADH genes reveals unusual patterns of linkage disequilibrium and diversity. Amer J Human Genetics 2002;71:84–99.

2. Hurley TD, Edenberg HJ, Li TK. Th e pharmacogenomics of alcoholism. In: Pharmacogenomics: The search for individualized therapies. Weinheim, Germany: Wiley-VCH 2002:417–441.

3. Kimura M, Higuchi S. Genetics of alcohol dependence. Psychiatry Clin Neurosci 2011;65:213–225.

4. Borrás E, et al. Genetic polymorphism of alcohol dehydrogenase in europeans: the ADH2*2 allele decreases the risk for alcoholism and is associated with ADH3*1. Hepatology 2000;31:984–989.

5. Partanen J, Bruun K, Markkanen T. Inheritance of drinking behavior. Helsinki: Finish Foundation for Alcohol Studies, 1966.

6. Pickens RW, Svikis DS, McGue M, et al. Heterogeneity in the inheritance of alcoholism. Archi Gen Psychiatry 1991;48:19–28.

7. Goodwin DW, et al. Drinking problems in adopted and nonadopted sons of alcoholics. Arch Gen. Psychiatry 1974;31:164–169.

8. Cloninger CR, Bohman M, Sigvardsson S. Inheritance of alcohol abuse: Cross-fostering analysis of adopted men. Arch Gen Psychiatry 1981;38: 861–868.

9. Söderpalm Gordh AHV, Söderpalm B. Health subjects with a family history of alcoholism show increased stimulative subjective effects of alcohol. Alcohol Clin Exp Res 2011;35:1426–1434.

10. Cservenka A, Nagel BJ. Risky decision-making: An fMRI study of youth at high risk for alcoholism. Alcohol Clin Exp Res 2012;36:604–615.

11. Lovallo WR, Yechiam E, Sorocco KH, et al. Working memory and decision- making biases in young adults with a family history of alcoholism: studies from the Oklahoma family health patterns project. Alcohol Clin Exp Res 2006;30:763–773.

12. Webb A, Lind PA, Kalmijn J, et al. The investigtion into CYP2E1 in relation to level of response to alcohol through a combination of linkage and association analysis. Alcohol Clin Exp Res 2011;35:10–18.

13. Urban NBL, Kegeles LS, Slifstein M, et al. Sex differences in striatal dopamine release in young adults after oral alcohol challenge: A positron emission tomography imaging study with [11C]Raclopride. Biol Psychiatry 2010;68:689–696.

 

ADRESA PRO KORESPONDENCI

Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc., Dětské kardiocentrum, FN v Motole, V Úvalu 84, 150 06 Praha 5, e-mail:milan.samanek31@seznam.cz

 

zpět